.... Pořád nechtěl odejít. "Zuzko, tys asi dost dobře nepochopila ty noviny. Pust mě dovnitř, já ti to vysvětlim !" "Jooo ? A můžeš mi říct, co je k nepochopení na větě ´Modelka Kovářová podvedena, Kaulitz se tahal s jinou´ ?" Chvíli bylo ticho. "Nooo, víš, ono je to přehnaný," snažil se obhajovat. Ale marně. Já měla v rukou fotky a ty mi úplně stačily. Víc nebylo třeba. "Tak přehnaný jo ? Tak já teda taky budu přehánět. Táhni od mejch dveří ty nevěrnej parchanteeee !!!!" ječela jsem ještě víc jak předtim. Slyšela jsem mámu, že odchází. "Papa Zuzanko, já už musím." Nedávala jsem jí na to odpověď. Ale slyšela jsem, že Bill tam něco zamumlal. "Takže ty mě nepustíš dovnitř ?" zeptal se mě smutně. Asi si myslel, že mi zahraje na city bo co. Ale to se mu nepovedlo. Zase jsem ho odmítla. Pak jsem slyšela, že fakt odešel. Opatrně jsem odemkla pokoj. Nikde nikdo nebyl. Jenom z okna jsem viděla, jak odchází naší zahradou k autu. Vyčítala jsem si, že jsem to moc přehnala. Co když se už nikdy nevrátí ? No co, stejně mi to bylo úplně jedno. Vlastně co to kecam - nebylo, ale to jsem nesměla říkat. Po zbytek dne jsem jenom seděla na posteli mezi fotkama a plakátama Billa a koukala se na ně. Že já hloupá jsem z toho dělala takovou aférku. Dlouho jsem nemohla přijít na jiný myšlenky a tak jsem se rozhodla, že to budu řešit usilovnou prací. V modelingu jsem přijímala každou nabídku, která se mi naskytla a byla jsem teda pomalu na každej druhej přehlídce a na všech stránkách časáků.Ale nezapomínala jsem ani na školu - fyziku se mi podařilo vytáhnout z pětky na trojku. Ale i přes to, že jsem všechno tohleto dělala se mi na Billa nepodařilo zapomenout. Furt jsem ho někde viděla - v časáku, v televizi i ve svejch myšlenkách. Ale co, ať si přijde sám. Já se ho přece nebudu doprošovat. Touhle frází jsem si byla jistá do tý doby, než jsem se dívala na ertéelklu a viděla ho tam v nějakým rozhovoru...