close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zničená garderoba 13.díl

7. srpna 2008 v 20:41 | Verýs |  Zničená garderoba
...Protože mě Bill lapil a bejval by se na mě už sápal. "Neeeee, okamžitě mě pust ! Nezapomínej, žes mě podvedl a tak musím chvíli dělat uraženou. I když nejsem, ale to je fuk. Prostě jako jsem uražená, takže toho nechej. Aspoň dneska." "Oki, tak jak chceš," řekl vytlemeným hlasem a na znamení ústupu si sednul do křesla na druhým konci pokoje. "O co teda jde ?" zeptal se mě. "No jak o co jde ? Tak snad víš o co jde," řekla jsem. Bylo mi jasné, že se prostě rozhodl, že mě v tom nechá do poslední chvilinky. A nepomůže mi v tom usmiřování ani trochu. "No...prostě to no.." koktalajsem blbiny. "Co jako ?" díval se na mě s lehkým ironickým úsměvem. "No asi jako ? No prostě jsem ti chtěla říct, že....mno....prostě to no....jako že se s tebou chci usmířit," vykoktala jsem konečně po půl hodině. "Jo, tak ty se chceš usmířit ? A myslíš, že chci i já ? Po tom, cos mě označila za magora a vyhnalas mě z baráku ?" zeptal se mě vážným tónem, takže jsem věděla, že to neni jenom to jeho typické zkoušení, co vydržim. "Ale já jsem tě nevyhnala ! To bych nikdy v životě neudělala !" začla jsem se bránit. "Jo aha, takže ty už si nevzpomínáš...hm, tak to jo. Můžu ti říct, že to byla scéna až k sousedům !" jak to dořekl prudce vstal a šel směrem ke mě. Pak se ale zase otočil a šel nazpátek. Trochu jsem to nepochopila a připadal mi jako lev v kleci. A jak tam furt takhle popocházel, tak mě to prostě dostalo tak, že jsem tam vyprskla smíchem. Divně se na mě podíval a pak se taky dal do smíchu. To jsem se přestala smát zase já a nevěděla jsem, co je mu tak k smíchu. On pak taky přestal a zase bylo ticho. "No tak takhle by to teda nešlo ! Tak sakra už něco řekni !" protrhla jsem oblak ticha kolem nás."Mno víš, teďkon jsem tak přemýšlel nad tím, cos mi říkala a došel jsem k tomu, že ... mno víš ono....jak bych ti to řekl....." Očima jsem mu doslova visela na rtech. Byly dvě možnosti - buďto mě okamžitě pošle do patřičných míst nebo mi řekne, že mojí omluvu bere, To by bylo to lepší, ale on prostě zatraceně moc mlžil. A pak se konečně odhodlal říct mi, k čemu se dopřemýšlel. "Víš, Zuzko...já jsem se rozhodl že..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama