.... Když v tom se rozrazily dveře a tam stála máma. "Zuz..., eeeeh...co to je ?" zeptala se mě máma kritickým tónem. "Slez ze mě !" procedila jsem na Toma mezi zuby a snažila se co nejvíc usmívat na mámu. Tom po pár vteřinách pochopil a pomalu se odsoukal. "Zuzanko, můžeš mi říct, to to tady ten hoch provádí ?" pronesla matka a připomínala mi v tu chvíli naší matikářku. "Noooo, víš...Tomovi podjely nohy a on na mě nějak spadl... a ... nooo..." vykoktávala jsem nervózně. "Aha...samy mu podejely jo ?" "Noooo, v podstatě jo !" řekla jsem a debilně se usmála, což mámu ještě víc naštvalo. Se samomluvným mumláním odešla z pokoje a já tam stála proti Tomovi, Tom proti mě a čuměli jsme na sebe. "Tak, to by bylo," řekla jsem konečně a prolomila bariéru ticha. "Jo jo, to by bylo," řekl mi on a furt na mě blbě koukal. "Nechceš teda už jít ?" "Nee, proč ?" V tuhle chvíli jsem měla chuť mu jednu vlepit. Moje vlastní máma mě s nim nachytá v podstatě inflagranti v posteli a on se mě zeptá proč ? "Ty to nechápeš ? Tome, je to zbytečný, prostě je konec. Teda, neni konec, nemůže bejt konec, protože ono to nemělo ani začátek. Prostě...úlet," řekla jsem mu a posadila se na postel. "Úlet, skvěle...takže úlet ! No jak myslíš...stejně s Billem nebudeš nikdy šťastná, protože ti nemůže dát to co já !" vykřikl Tom a hnal se ze dveří mého pokoje. Jak to ksakru myslel, že s Billem nebudu šťastná ? Jeho projev jsem nechápala, ale zajímalo mě, proč to říká. Ale nechtěl jsem za ním jít. Prostě dnešní večer a skoro noc byla omyl a basta. Vzala jsem do ruky na stolku ležící mobil a chystala jsem se vytočit Billovo číslo. Ne, nemohla jsem. Chtěla jsem vytočit Tomovo. Tak čí číslo, jsem chtěla vytáčet ? Achjo, nikdy by mě nenapadlo, jak strašný může být zamilovat se do člověka, kterej má dvojče. V týhle chvíli se mi líbili oba a nevěděla jsem, kterýho si vybrat. Nevěděla jsem, ke kterýmu bylo moje citový pouto silnější. Nevěděla jsem nic...