... Už dávno mi bylo jasný, že nejlepším lékem na bolavý srdce je práce, práce a do třetice pro změnu zase práce. Znova jsem se obrátila na svého manažera a začala přijímat spoustu pracovních nabídek. Po dlouhé době, kdy jsem nic nedělala se moje fotka zase objevovala na titulních stranách nejprestižnějších módních časopisů. A pak přišel velkej okamžik - jela jsem na mezinárodní evropský veletrh módy do Paříže předvádět kolekci Diora. Byla jsem z toho celá nesvá už měsíc dopředu a protože to byl velkej okamžik mýho života musela jsem na to svolat všechny svý kámoše. A pochopitelně jsem nevynechala ani Billa a Toma. Měla jsem jasno v tom, že kterej z nich nepříjde, tak tomu jsem úplně ukradená a nestojí mi za to, abych se kvůli němu trápila. A kupodivu jsem měla hnedka jasno. Jen co jsem rozeslala textovky s pozvánkama mi od Toma přišla obratem odpověď: "SORRY, NEMUZU PRIJIT MUSIME S KLUKAMA NA JEDNU AKCI, JE MI TO MOC LITO." A od Billa mi přišla taky hned zpráva nazpátek, ale úplně jiná: "JASNE, ZE PRIJDU, TO SI PRECE NEMUZU NECHAT UJIT !" Tak teď mi bylo jasný, kterej o mě doopravdy stojí. Rozhodla jsem se, že celý svý srdce věnuju Billovi a na Toma se vykašlu.
Konečně přišel velký den. Už od pěti od rána jsem seděla v maskérně, i když celá akcička začínala teprve někdy v osm. Za celý ten de jsem vystřídala snad patnáct účesů a deset stylů líčení, než maskérka usoudila, že jsem "oukej" a můžu vyrazit na molo. Hodila jsem na sebe hadříky Christiana Diora, ještě si nechala přepudrovat nosík a nalakovat vlasy a hrdým vzpřímeným krokem jsem vykročila. Bylo tam spoustu lidí a podařilo se mi tam zaregistrovat i Billa, jak se nadšeně usmívá. To mi udělalo velikou radost, ale podle přísloví nic netrvá věčně moje radost rychle vymizela. Na druhým konci sálu jsem totiž viděla...