.... "Píp píp !" vzbudil mě hnusnej zvuk mýho mobilu. Vylezla jsem otráveně z postele v domění, že mám ještě tak hodinu času, jako vždycky. Letmo jsem se koukla na budík vedle postele. Ukazoval 8:05. Nejdřív jsem myslela, že se mi pletou ručičky, ale když jsem se podívala na mobil, kde mám digitální hodiny a zjistila jsem, že se mi to nezdálo, začla jsem dost slušně panikařit. Hodila jsem na sebe triko a džíny a jako u závod běžela do koupelny namalovat si na ksicht obličej. A jako na just mi nešla udělat linka pod očima. "No, to neva, namaluju se o přestávce," řekla jsem si, popadla batoh a běžela do školy. Vlítla jsem do učebny fyziky, kterou jsme měli první hodinu. Omluvila jsems e za spoždění a šla na místo. Učitel otevřel klasifikační sešit, přísným pohledem se přes obroučky brýlí podíval po třídě a pak řekl tu ukrutnou větu. "K tabuli půjde.....Kolářová !" "C-c-co ? Jáá ?" vykoktala jsem. Učitel na mě kývl. Přišla jsem k tabuli. "Tak mi Zuzanko řekněte, jak vypočítám hustotu." Koukala jsem na něj jako na debila. Ale žádnej div, když to vlastně debil byl...a pořádnej. "Jo...hustota...ehm...hustotu vypočítáme tím, že...." Nastalo trapné ticho. Učitel se na mě podíval tázavým pohledem a já je zavrtěla hlavou. Takhle probíhalo celé zkoušení. "No, Kolářová, máte za pět !" Odešla jsem si sednout. Další pětka ! Fyzika je prostě blbina. Cestou ze školy jsem si ještě koupila Bravo. Když jsem došla dom, batoh hodila do kouta, vrhla jsem se na čtení. Na titulní stránce mě vítal velikánskej červenej nadpis "Bill - víme o něm vše !" Říkala jsem si, co to asi bude za borce, když mu patří půlka časáku. Nalistovala jsem ten rozhovor a viděla jeho fotku...on byl tak...tak krásnej. Ty oči, ten pohled....to bylo kouzelný. A navíc byl teda naprosto skvěle voblečenej, což jsem uvítala hned jako první. Ale hadry nehadry...jeho obličej byl prostě sladkej. Vydržela bych se na něj dívat třeba celej den. Nebo klidně i celej život...