..."A myslíš, že je to bezpečný brát si mě s sebou domů ?" zeptal se mě. "No, nevim, jestli je to bezpečný, ale spíš je to bezpodmínečně nutný," řekla jsem mu a zase se otočila směrem k šatně. "Počkej, ty šaty sou hezký...si je nechej ne ?" "Si děláš legraci ? To nemůžu...to by bylo jako krádež. Vydrž, hedka jsem zpátky." Když jsem se po pár minutách vrátila v džínách, triku a v bundičce vypadala jsem docela jinak. Akorát mi k tomu nešel ten drdol, kterej ještě pozůstával z přehlídky. "Když dovolíš, tak ti ještě poupravím účes." Jak to dořekl vytáhnul mi z drdolu jednu sponku a celej účes se rozpadnul. Musim říct, že s rozpuštěnýma vlasama jsem se cítila líp. Akorát Billa trochu překvapila jejich délka. Měla jsem totiž vlasy až na zadek. Už už se nám málem podařilo odejít bez povšimnutí kohokoli, ale těsně přede dveřma mě zastavil můj manažer. "No Zuzko ! Kam jako deš ? A co ty šaty ?" Nervózně jsem si začala namotávat proužek vlasů na prst. "Jááá jdu...ehm..kam že to vlastně jdu ?" Bill ke mě zezadu přišel, strhnul mi ruku z toho pramínku vlasů a pak v klidu řekl: "Jde se mnou domu. Omylem mě kousla do jazyka. Naschléééé," řekl a rychlím krokem pádil ze dveří. Když jsem ho doběla nemohla jsem uvěřit vlastním uším. "Co blbneš ? Proč mu to říkáš ? A proč mi trháš ruku z vlasů ?" Přidal ještě víc do kroku. "No, tu ruku jsem ti vytrh proto, že když mluvíš s chlapem a namotáváš si pramínek vlasů na prst, tak to znamená něco podobnýho, jako kdybys mu seděla na klíně. Vy se u toho nevidíte, tak vám to tak nepřijde, ale my z toho můžem zešílet. A tu líbačku jsem říkal, aby si náhodou to namotávání nepřivlastnil." Zase přidal do kroku, ale tak razantně, že už jsem za nim normál běžela. "Počkeeeej ! Hejs, ty žárlíš ! No jo, ty prostě žárlíš. A mám tě." "Neeeeee, to seš teda na omylu, nevim, proč bych měl žárlit. Nemam důvod." Chvátal jako nikdy. Jenom abych neměla možnost podívat se mu do očí. "Ale máš důvod. Prostě ses do mě zabouch a znepokojuje tě jenom rozhovor s mým manažerem. jen si to přiznej!" "Próóóósimtě, a co bych si měl asi přiznávat ? Já vůbec nežárlim !" Přestala jsem za nim klusat, protože mě to už nebavilo. "Ne ? Tak jestli nežárlíš, tak se ke mě teďkon vrať a řekni mi to do ksichtu. A dívej se mi při tom do očí." Zastavil se. Chvíli přemýšlel, jestli ke mě má fakt jít, ale nakonec přišel. "Chceš slyšet, že na tebe nežárlim ? To já ti ale do obličeje neřeknu, protože žárlim jako něco. Ano, jsem vzteky bez sebe, jenom když vidim, že se bavíš s manažerem. Ano, jsem úplně na hlavu z toho, když tě vidim, když se ti můžu dívat do tvejch krásnejch očí a když se tě můžu dotknout. A proč tohle všechno ? Protože tě miluju. Spokojená ? Jako jedinej holce v mým životě se ti podařilo zbláznit mě za jeden večer tolik, co za jeden rok. Tak a teď bychom už mohli jít. Co ty na to ?" Podívala jsem se na něj. Byl tak sladkej, když se rozčiloval. "Nemůžeme jít. Něco ti dlužim," řekla jsem a dlouze ho políbila. Evidentně se mu to líbilo. "Taky tě miluju a jsem jedině tvoje...nemusíš se rozčilovat," řekla jsem mu. Pak jsme šli přímo k nám domů. Ještě jsem mu totiž dlužila ten led...