close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zničená garderoba 8.díl

7. srpna 2008 v 20:37 | Verýs |  Zničená garderoba
....Když jsme došli domu odvedla jsem ho k sobě do pokoje. Mohlo to teda na první pohled vypadat, že ti sleduju jenom jednu věc, ale nebylo to tak. Ale zase jsem ho nemohla brát třeba do kuchyně protože tam nebyla postel....no teda ! Mám nějaký moc ... ehem...myšlení. "Tak tu chvíli počkej, jdu pro ten led." Podíval se na mě očima smutnýho irskýho baseta. "A vážně tam musíš ??? Ono to už ani tak moc...teda chtěl jsem říct vůbec nebolí." Zůstala jsem teda v pokoji. Sednul si na postel. Tam jsem tím pádem už nemohla, aby to nevypadalo, že jsem nějaká nadržená husička. Sedla jsem si na pracovní stůl. Měla jsem kalhoty, takže to nevadilo. Ale stejně jsem se cítila trochu divně. "Hele, jak jsem na tej ulici....já nejsem žádná histerka, ale jenom jsem....trochu....jak to říct..." koktal Bill. "Hmmmm, to je jedno...prostě jseš trochu žárlivej. Co budem dělat teďkon ? Tady proti sobě nebudeme sedět jak magoři ne ?" zeptala jsem se otráveně. "No...to nebudem no. A co třeba sedět vedle sebe jako magoři ?" zeptal se ironicky. Ani nevim jak, ale chytla jsem z toho výtlem. Takovej, až se mi nějakým způsobem podařilo spadnout ze stolu. "Jaaaaaau," zakňourala jsem. Pochipotelně, že jsem tim sledovala pouze a jedině to, aby pro mě přišel. A taky že jo. "Co blbneš ??? Neudělala sis nic ?" zeptal se mě starostlivě. Znělo to krásně. Takhle si pro mě na podlahu ještě nikdy nikdo nepřišel. "No, trochu mě bolí kotník, ale jinak jsem v poho. Teda doufám." Snažila jsem se to říct děsně srdceryvě, protože mě zajímalo, jak zareaguje. K mému překvapení mě odnes na postel, z čehož jsem byla docela zaskočená. Jsem čekala, že mě zvedne a sbohem. "Nebudeš tedkon potřebovat tu pomoc spíš ty ?" Těkavě jsem se rozhlídla po pokoji. "Nooo, ani ne." Tak tedkonjsem si naběhla na vlastní vidle. Ležela jsem tady na posteli s hraným vyvrknutím kontíku a nade mnou skloněnej krásnej kluk. Co teď budu dělat ? "Kdybys něco potřebovala, tak první pomoc zvládám. Nejlíp mi de umělý dejchání..." Zase jsem byla nervózní jak prase. Proč já jenom neumim jednat s lidma. V záchvatu nervů jsem si omylem začlala namotávat pramínek vlasů na prst. Koukal na mě dosti divně, než mi došlo, že dělám, co bych neměla. "Koukám, že jseš celá nějaká otřesená z toho pádu. Takže to umělý dejchání přece jenom zkusíme. A navíc - ještě mi dlužíš pokráčko z večírku."´řekl Bill sladce a pomalu se ke mě přibližoval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama