Čas na novej začátek.. nebo ne?? -7.díl

20. března 2009 v 18:41 | Verýs |  Čas na novej začátek.. nebo ne??
"Já tam du.." řvu už podruhý na mámu, zjevně si umanula že otevře sama, ikdyž moc dobře vym kdo to je.. rychle slítnu schody a nějakym způsobem se my podaří předběhnout mámu, která už vcházela do haly..

"ahojky" zářivě- ikdyž taky udejchaně- se usměju na.. sakra, vlastně ještě ani nevim jak se menuje..
"ahoj" usměje se na mě totálně dokonalim úsměvem, kterýmu se nedá jen tak odolat..
"jojo, počkáš chvilku, jenom si dojdu" nečekala sem, otočila sem se na podpadku, a běžela po schodech nahoru. Nakonec sem si na sebe vzala ty šmouloví kalhoty, dýsky, a bílí docela dlouhý tričko s čeno-barevnym potiskem.. podle mě docela neškodný.. x)

"nevíš náhodou kam sem si hodila tu tašku?" zmateně lítám z jednoho konce pokoje na druhej, až se mi konečně podaří najít tu kabelku..Bill na mě celou dobu mírně nevěřícně kouká ode dveří, asi se diví že nervozita na mě dopadla tak pozdě...
"tak fajn, mam všechno.. dem" prohrábnu si ještě kabelku jestli se mi z ní něco nevytratilo, pak popadnu Billa za lokn¨te a táhnu ho za sebou.. výraz v očí těch dvou vám snad ani nemusim popisovat, dívali se na sebe jak na divou zvěř co se musí vyhubit..

"myslim že podle vašich výrazů představování nebude ani potřeba, takže radši dem.." přijdu od Billa k.. němu, a poočku sleduju Billa, jestli se netváří uraženě nebo naštvaně, kdyby jo asi bych se otočila a šla k němu, na něm my přece záleží víc než na tomhle totálně úžasnym klukovi.. kterýho neznám ani ménem. Ale on se nijak podrážděne netvářil- spíš totálně neutrálně, nedokázala sem přesně idenifikovat jeho výraz, ale v očích jako by se mu lesklil smutek.. x( chjoo..

"ahoj Billí, zavolám ti ju?" otočim se ještě, páč hned před barákem nabral opačnej směr než sme šly my..
"jo jasně, měj se" usmál se im jeho úsměvem kterej měl přesvědčit, ale mě bolestně píchlo u srdce když sem viděla jak je smutnej, možná sem se mu nevěnovala dneska odpoledne tak jak si představoval... x((
Pak už sme šly někam, podle směru to bylo jako ke škole, jenže pak sme tak divně zabočovali a najednou sme byli kousek za městem u garáží kam většinou kluci choděj zlepšovat svoje umění..
Celou dobu sme si příjemně pokecali, zjistila sem že se menuje Patrik, přistěhovali se sem z Rakouska (to proto my byl podivnej ten jeho přízvuk) a žspoustu dalšího, řek mi že rád hraje basket a já mu hned nabídla aby chodil trénovat s náma- nevim jistě jestli sem to udělala z dobbrý vůle, nebo proto abych nasrala Toma...

"Co tu chceš dělat?" udiveně pozoruju jak se ušklíb, pak mě vzal za ruku a sunuly sme se až na konec dlouhý řady garáží...
"Už sem se naučil že tady má každej svoje teritorium, takže vzadu je moje teritorium" zas se na mě usmál..
"Jo jasně, nikomu se nechce chodit tak daleko" ušklíbla sem se spíš pro sebe...
"Kam chodíš ty?" podíval se na mě celkem pobaveně..
"Já nikam, jenom občas- když se naskytne příležitost" usměju se na něj, a on mi ten úsměv hned vrátí..
Když dojdem na úplnej konec řady (kde jsem mimochodem ještě nikdy nebyla) zastavíme se u starejch laviček, kde se posadíme a nějakou dobu mlčíme...
"Sem si všim že tvůj.. kámoš.. no že sem se mu ais moc nezalíbil" když sem se mu podívala do obličeje poznala sem že to neřek z nějakých rozpaků, spíš pobaveně- ani trochu mě to sice neudivilo, přesto sem z toho měla trochu divnej pocit..
"Bill ti láme hlavu?" řekna sem s předstíranym údivem v hlase...
"No spíš ten jeho brácha, nevěděl sem jestli si nebudem moc lést do revíru.. ale pak sem zjistil že von si to tu už všechno... jak to říct... označkoval?! Jo no promiň mi to přirovnání.." nevěděla sem jistě jestli ta omluva z jeho strany byla upřímná, ale z tý jeho věty se mi zvedal žaludek...
"Myslíš si že to je jako nějaký minoví pole.. vidíš jenom červený tečky a neodoláš dokavaď ta tečka nezmizí..?" doufám že to přirovnání dobře pochopil...
"Tak sem to nemyslel, já nejsem žádnej lovec, nedělám si zářezi na postel ani nic takovího... jenom sem se bál že mě bude vidět jako konkurenci.." jo, pochopil jak sem to myslela, ale zjevně z mího výrazu už sám usoudil že mu nevěřim..
"A co ty revíry? Řek si že Tom už totu má všechno označkovaný, máš na to taky nějakou výmluvu?" zeptám se ho s mírnou ironií v hlase o níž si nejsem jistá jestli slyšel taky tak jasně jak sem měla namíšleno...
Nejdřív se na mě zmateně kouká, pak jako by si uvědomil něco co mě uniklo. Vzal mě za ruku a s jeho očích sem rozpoznala trochu lítosti?
"Nechci aby sis zrovna tohle o mě myslela, nejsem žádnej děvkař... akorát že lidi si o mě hned udělaj obrázek. S tim nic nezmůžu.." púokrčil rameny a podíval se na mě naoko pohodovim výrazem, v očích se mu ale jiskřilo něco jako bolest... ale možná dobře nechápu prč si teda hraje na drsňáka, potom v něm lidi viděj to co neni- a přesně to ho štve..
"Tak mi dej čas.. potřebuju tě líp poznat, pak si budu moct myslet co budu považovat za pravdu a ostatních názor mě nebude zajímat.. ikdyž ani teď mě zrovna nijak zvlášť nezajímá.." nad tou poslední větou sem se musela zašklebit, fakt sem nikdy nebyla taková že bych dala na první blbost kterou sem slyšela.. x)
"Jo to už sem stich poznat" zasmál se taky, asi mu unikla skutečnost že mě pořád drží za ruku, ale bylo mi to docela i příjemný..
"Jakto?" udiveně se na něj podívám.. zas tak často sme se ve škole nevídali a teď mě zná sotva 30 minut..
"No výš na tý chodbě tehdy, na obličeji ti bylo vidět že tě nezajímá co ostatní, že se na vás všichni koukaj, a když si odcházela vůbec ses neohlížela, prostě si šla.. už tehdy sem si řikal že můsíš bejt úchvatná.. a myslim že sem se vůbec nespletl" zářivě se na mě usmál, v tu chvíli sem byla jako přimrzlá, nevydala bych ze sebe ani hlásku, natož kdybych věděla co řikat..
"Aha.. no.. to sem ráda" vypravila sem nakonec ze sebe..
Pousmál se nad mejma rozpakama... najednou sme zas neměli co řikat..

"Sakra! Počkej chviličku" škubnu sebou když mi začne v kapce vybrovat mobil, zvednu se z lavičky a du kousek dál..

"No?"

Terry: Ahoj Smí, jenom sem chtělůa vědět jestli seš doma?"

"Teď zrovna ne! Co potřebuješ?" ten bezstarostej ton o kterej sem se snažila se mi moc nepoved

T: kde seš? zdá se že pojí první otázku přeskočila a podezíravě si mě prověřovala

"Hee řeknu ti to zejtra ju? Tak pa" už sem to chtěla položit, ale zas mě překskočila..

T: Mluvila si se Sam?"

"Jo, mluvila.. hee zejtra ju? pa" už sem na nic dalšího nečekala a prostě to položila...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama