Čas na novej začátek.. nebo ne?? -9.díl

29. března 2009 v 16:10 | Verýs |  Čas na novej začátek.. nebo ne??
********************************PONDĚLÍ**************************************
Jako skoro každej den mam zpoždění.. dneska sice jenom 15 minut, ale vsadim se že učitelka bude zas supit..
Když sem probíhala školníma chodbama, bylo tak prázdno že sem se ani nesoustředila na cestu a se sklopenou hlavou k rozpisu basketbalovejch utkání sem do někoho v plný rychlosti narazila..
"NO DOPRDELE!" vyekla sem když mě ten dotyčnej odpružil 3 metry daleko- neřikám že on taky nehodil hezkou hubu...
"Ty woe.. nemůžeš čumět na cestu?" zařve na mě ten druhej tak zvednu hlavu, z toho naštvanýho obličeje co na mě vražedně zíral em poznala jenoho Erikovího ,,kamaráda,, ....
"TY?" řeknem oba nastejno- dokonce i stejně udiveně..
"No super.." řeknu si pro sebe, zvednu se a odploužim se ke třídě.. totálně šokovaná...

"Už zase pozdě!" oznámí mi učitelka s výsměšnym podtonem v hlase..
"hmMmm" projdu kolem ní, nechápu proč zrovna do takovího debila sem musela vrazit.. x!
"Dneska nebude žádná vtipná odůvodnění smé absence.." rejpe do mě úča pořád, ikdyž sem už na cestě do sví lavice..
"A co byste chtěla slyšet?" pohrdavě se na ní kouknu.. tim jí zjevně donutim prostě vyškrtnout moje méno z toho jejího seznamu a už mlčet..
Zbytek hodiny se mi neskutečně vleče, když sem odepsala na tři psaníčka od Terry, Sam a jedný holky kterou znám z družstva (myslim že Angela se menuje) položim si hlavu na lavici a snažim se odmazat ten hnusnej kvákavej hlas učitelky..
Když se konečně ze starýho školního zvonku ozve ten chraplavej, neskutečně nepříjemnej ton, připadám si absolutně vysvobozená- nejhorší část dne už je za mnou (doufám)..
2. hodina se rovná biologie.. to je v pohodě, na biožku chodíme jenom já a Bill, takže další hodina při který si můžu aspoň nachvilku prospat.. aniž by mě někdo rušil svejma otázka ohledně Patrika..
"Deš? Otočim se v lavici dozadu, když už mam zbalený svoje věci v báglu..
"Jo" nepřítomně se na mě podívá a společně se vydáme na další hodinu..
Normálně by mi nevadilo že zrovna Bill nemluví zvlášť když nenam ůbec náladu si s kýmkoliv povídat, ale tenhle druh jeho mlčení byl jinej- bála sem se ho, protože prozrazoval mnohem víc než jenom jeho blbou náladu, ale hlavně to že za tou blbou náladou stojí něco velkýho.. s Billem se známe už hodně dlouho na to abych poznala, že něco neni vpořádku.. ale opravdu si nejsem jistá jestli mam tolik síli se ho na to zeptat..
Takže sem zbytek dne radši mlčela, on samozřejmě taky.. občas když sem postřehla jak se pro sebe ušklíb, ale nikdy nezačal mluvit sám, byl absolutně duchem mimo- dokonce sme se ho na nějaký otázky museli ptát 2x a až potřetí pochopil co mu vlastně řikáme.
Opravdu mě to přivvádělo do rozpaků, a hledala sem všechný možný způsobi jak mu pomoct.. jenže každej začal tim že sem se ho nejdřív zeptala co se stalo.

"Hee, pudeš s náma vůbec na oběd?" opatrně sem přišla k Billovi, nepřítomě stál u nástěnky a čuměl na nějakej novinovej článek z ještě z loňska..
"Samozřejmě" vypravil ze sebe chraplavim hláskem, že sem měla co dělat abych mu vůbec pozoruměla..
A pak nastala ta trapná chvíle, kdy sem stála proti němu a čekama že začne mluvit, jenže von se zas otočil k tomu článku a koukal na něj bez známek toho že by si ho vůbec četl...
"Bille, hele.. já, chtěla bych se zachovat jak kámoška, a opravdu mě trápí že s tebou něco očividně neni v pořádku.. ale doopravdy si nejsem jistá jestli to vůbec chci vědět" čekala sem na nějakou reakci, ale on se na mě ani nepodíval, nedal ani nijak najevo že by mě vůbec slyšel.
"Bille..!!" zatřásla sem mu za rameno, a ruku tam nechala. Teď už se na mě podíval, sice pohledem jako před chvílí na ten článek, ale díval se na mě..
"Tak mi to řekni, prosím.. co se děje?" prošebně se na něj podívala, i když z jeho výrazu sem poznala, že na to téma neřekne ani slovo..
"Myslim že na tebe někdo už čeká!" kouknul se za mě a pak se vrátil očima zas ke mě. Nechtělo se mi odlepit oči od něj, bála sem se nevim čeho- že by se na místě zhroutil, vybouchnul, nebo se prostě rozpustil..
"achjo," nešťastně sem si povzdechla a otočila hlavu na místo kam se předtim zapíchli jeho oči.
A opravdu, ve dveřích stál Patrik a povídal si s jednim našim spolužákem, když zjistil že se na ěj dívám zamávil mi a pokynul rukou abych šla s nim na oběd..
"Asi bys měla jít" řekl mi najednou Bill železnym hlasem, nevěděla sem která bije. Ale stejně sem přikývla..
"Tak si popovídáme na obědě jo?" pokusila sem se o úsměv, ale on mě zas absolutně ignoroval..
Tak sem se otočila a šla si pro věci do lavice..
"Ahoj" nesnažila sem se ani o úsměv, ikdyž Patrikova přítomnost ve mě budila trochu optimismu. Ale co dělat když vaše osobní slunce je ,porouchaný,- nešťastný- mím sluncem byl Bill, a ikdyž sem mu to nikdy neřekla, hrozně mě bolí když se musim koukat jak je nešťastnej.
"Ahoj.." objal mě kolem pasu Patrik, a bez řečí sme se vydali chodbu k jídelně.
Předtim sem si ani neuvědomila jak vlastně je vysokej, byl asi o hlavu a půl vyšší než já se svejma 165 centimetrama..
"CHceš mi říct co se stalo?" zeptal se mě po nějaký chvíli strávený mlčením..
"No já vlastně ani nevim co se stalo" řekla sem popravdě a pokrčila rameny..
"Něco s tvejma kámošema?" jako by to nebylo zřejmí už z pohledu na Billa smaotnýho..
"Jo Bill, je nešťastnej a já nevim jak mu pomoct" řekla sem víc nešťastně než sem měla zamíšleno vypustit na svět.. x(
"Asi to poznáš líp" sice sem se na něj nepodívala, ale z jeho tonu em poznala že ho to mrzí- jestli ne kui Billovi tak kui mě určitě...

*****PO ŠKOLE*****
S Billem sem se na obědě vůbec neviděla, ikdyž že tam bude.. x( Po šole sem šla domu s Terry a Patrikem (ty dva si fak budou rozumět, už teď si povídali jak starý kámoši)..
Zachvíli mě vyzvedne Patrik, slíbila sem mu že ho vezmu na náš tréning basketu. A ikdyž se mi tam vůbec nechce, chci vidět jak vypadá Tom, jestli bude i on vypadat divně (ne že by ted někdy vypadal normálně, ale jinak nbež je jeho normální nenormál). Kdyby tam vůbec nebyl, tak se mohlo stát něco doma, ikdyž pochybuju. Jejich domácnost je bezchybná.. jejich mamka je hrozně hodná a jejich nevlastní táta je docela v pohodě a myslim že s nim vycházej- na to že je nevlastní.

"Smi dveře.." informovala mě máma, když už počtvrtý někdo zazvonil..
"Dobrý mami neobtěžuj se" zahučela sem když sem probíhala kolem obývaku..
"Ahoj, tak dem?" pokusila sem se usmát na Patrika a nechala ho aby mě na přivítanou políbil. Pak už sme šly mlčky na hřiště to nebylo daleko, a tak sem necítila potřebu zaplňovat každou neprokecanou vteřinu bezduchym tlacháním..

"Támhle bude trenér, pak si mě najdeš že jo?" ukázala sem na malou budovu, když sme dorazili na rozlehlý všemožně zaměřovaný hřiště..
"Si piš" usmál se na mě, naposled přitisknul svoje rty na moje a pak odešel kam sem mu ukázala..
Když sem se otočila na tribuny, cítila sem na sobě spalující pohledy roztleskávačí gardy, pár holek z našeho týmu a dokonce i.. Toma?? =O
"Hmm super" řekla sem si potichu a vydala sem se k tribunám vybalit si baskeťák a pak vypadnout na ten nejvzdálenější kout hřiště, kde by mě nikdo nepropaloval pohledy..

Nakonec sem si ani zaházet jít nestihla, objevil se trenér a hned nás začal rozdělovat do týmů, který budou hrát proti sobě, aby on a Patrik mohly domluvit nějaký věci ještě..
Já sem si do týmu vybrala Sašu, Theu, Sama, Chloe.. a proti nám hráli.. David, Jessica, Rosalie a Tom.. takže docela hodně vyvážený.. jediný při čem sem nedávala pozor bylo když se vybíralo kdo koho bude hlídat, takže sem vyfasovala Toma, ikdyž všichni věděli jak ho nenávidim a bych ho nejraši srazila k zemi že by se už nepostavil..

"Hrajem!" zařval Alec, jako rozhočí a já a Tom na rozhodu sme se na sebe vražedně podívali.. pak už se hrálo, rozhod se vyhrála já- Saša která stála hned za Tomam můj odpal chytla a pádila s nim ke koši.. potom sme dali ještě další 3 koše.. a oni nás dohnali 2..
"Hrajem.. je to 8:4..!" zařval zas všudypřítomnej Alec a hodil mezi mě a Toma míč.. rychle sem vyskočila a snažila se nadskočit míč abych ho dostala pro sebe.. jenže při dopadu, se mi zvrt kotník a při dopadu mi na už tak zvrtlou nohu ještě dupnul Tom..
"AU! Ty idiote" vyjekla sem bolestí a svalila se úplně na zem..
"Co se stalo?" udělala se nad náma hloušek hlav..
"Faul.. můžeš to hodit?" zeptal se debilně Alec..
"Ty vole.. nemůžu to hodit, protože umírám bolestí" zajekla sem na něj..
"Tak si běž sednout na tribuny.." jak iteligentní rozhodnutí..
"A jak se tam mam dostat" hrůzou sem mi rozšířili vzornice..
"Já jí odnesu" řek Tom, kterej do tý doby mlčel a jenom stál..
"No to se radši zabiju.." bránila sem se jeho rukám, který mě stejně chytli.. pak už mě nes, moc námahy mu to nedalo. Tak se si aspoň překřížia ruce na prsou a otočila sem se od něj jak nejdál mi to vzdálenost mezi ním a mnou dovolovala...
On rozhodně nevypadal tak jako Bill ve škole..!! Vypadal docela vesele!?!
Nakonec sem se ho stejně musela chytnout kolem krku- to když mě pokládat na tribunu, asi bych se tam hezky vymázla dyby mě tak vepně nedržel..
"A opovaž se na mě ještě někdy šáhnout.." varovala sem ho zdviženym ukázováčkem.. pak sem si pomalu začla mnout nahu, kde to nejvíc bolí..
"Pořád stejná" zamumlal si spíš pro sebe než abych to měla slyšet i já.
Sednul si naproti mě na lavičku a koukal se mi takovim divnym výrazem do očí- pro moje překvapení sem se nemohla od jeho očí odtrhnout.
"Pořád to bolí?" zeptá se mě aniž by porušil oční kontakt mezi námi.. chvíli mi sice trvá než mi dojde co myslel, ale jak mi to dojde hned to ze sebe vyhrknu..
"A co to zrovna tebe zajímá?" zatvářim se kysele, a očima se zas zaměřim na svojí absolutně natékající a už teď namodralou nohu..
"Tak promiň, myslíš že sem to udělal naschvál?" ani se nemusim dívat, abych si domyslela jeho dotčenej pohled..
"Docela by mi to k tobě zapadalo.." pokrčila sem rameny..
"A co bych s toho asi měl? Prohráli by sme nejbližší zápasy, protože nebudeš moct hrát, muset se ti teď omlouvat, a ještě ke všemu nasranýho bráchu že sem zmrzačil jeho ,nejlepší kamarádku,.." neušlo mi jak hnusně použil ironii v hlase.. furt si myslim že je to debil... x(
"Když už si začal o Billovi.. vyklop cos mu udělal!!" místo pohledu plném autority dokážu vykouzlit jenom něco mezi prosebnym a nasranym výrazem..
"Já?? Cos bych mu asi tak měl dělat?" nevim na co myslel ale vypadal v obličeje fakt zhnuseně..:!
"Prosimtě, nedělej ze sebe debila když už větší bejt nemůžeš.. Dneska byl vážně divnej, a to že mi neřek co se stalo mě dovedlo k tobě..!" vyklopila sem ze sebe všechna podezření..
"Já mu nic neudělal! Nemůžu za to že se vždycky několik dní rozhoduje než učiní rozhodnutí" jemu se to asi zdálo totálně srozumitelný.. ale já sem nepochopila ani půlku z toho co řek..
"Nad čim se rozhoduje?" už sem se ani nesnažila vypadat naštaně a nechala sem svojí přirozenou zvědavost dát najevo..
"Nemyslim si že by byl zrovna šťastnej kdybych ti to řek.. navíc řekne ti to sám.. dřív nebo později bude muset" pokrčil rameny, zas jak kdybych tomu měla bůhvíjak dobře rozumět..
"mmm" nehodlala sem se v tom už rozebírat, jestli si myslí že mi to řekne sám- bude muset- tak s nim nebudu trávit ani o vteřinu dýl mluvením než je nutný....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama