Před školní budovou, bylo naštěstí bezlidno. Bez problemu sme proklouzli dovnitř a já rovnou šla za tou ženskou, která mě dovedla do tanečního sálu. Cestou sme pobrali i kluky a Lolu, který se roztáhli v zadnim rohu minisálu.
"Zachvíli přijde zkoušející, tak se zatím můžeš rozcvičit!" řekla mi ta baba a já byla šťastná že to nebude ona kdo mě bude zkoušet.
"Co řikala?" přišly ke mně během chvilky ostatní..
"Že zachvíli přijde nějaká trenérka co mě bude zkoušet" nervozita na mě byla už celkem dost znát. A to sem NIKDY nebyla nervozní, ani před soutěží, vystoupenim. Nikdy.. asi taky proto že sem nikdy neměla publikum na kterym mi záleželo. Máma ani táta se na mě nechodili dívat a teď to je poprví co se bojim že když to zkonim tak že se ztrapnim na pořád, ne jenom momentálně!
"Držíme palce" líbli mi všichni pusu na tvář, když se otevřeli dveře. A šly si zase sednout dozadu.
"Ahoj ty jsi Kristina?!" přišla ke mně mladá trenérka.. a za ní nějaký tři holky. Vypadali jako ,,příšerný drsňačky,,… ale co já vym jaký sou.
"Jo" podala sem se s ní ruku.
"Takže.. tohle sou holky který tancujou už od dětství, později pochopíš proč tu jsou." Ukázala na ty holky za sebe. "Jo a já jsem Inka" usmála se na mě ještě. Potom odešla k rádiu a já tam zůstala s těma holkama sama.
"Ahoj" nejistě sem se pokusila usmát.
"Čau" řekla mi jedna nafoukaně a ty druhý dvě si mě ani nevšímali. Nány nafoukaný, to teda kámošky nebudeme!
"Kristino! Teď tě vyzkoušim z pohyboví techniky a potom budeš dělat to co holky" přišla zas Inka k nám..
"Dobře" kejvla se, celá roztřesená..
Začala mi diktovat názvy a já to musela předvést. Během toho sem se začala trochu uklidňovat, ale stejně se mi potili a třásly ruce, takže sem hodně klouzala, hlavně při cvikách na rukách nebo hlavě. Celí to trvalo asi 15 minut. Potom sme se dohodli na 5 minutoví přestávce.
"Seš úžasná! Kdybych tohle uměla já tak du tancovat do televize!" přiběhla ke mně Lola a objala mě.
"Vždyť sem ještě nic nedělala, navíc se mi děsně potěj ruce a klouzalo mi to" řekla se smutně.
"Byla si úžasná!" ubezpečil mě Bill s Tomem…
"Díky" usmála sem se a vymanila se Lole z obětí.
"Hele nechcete jít na chvilku na chodbu, když tu budu ještě vteřinu asi se utřesu trémou k smrti" zasmála sem se. Ale šly sme.. sedly sme si na chodbě na lavičky a povídali si.
Překvapilo mě když k nám přišly dvě z těch holek a byli docela milý….