"Že uděláme ten stanovej vejlet, seš pro?" vysvětlil mi Tom pohotověji než Lola
"A na jak dlouho?" moc se mi nechtělo, přece jen od příštího tejdne už budu mít tréningy a to by se nestíhalo, protože je mam obden.. x(
"Většinou jezdíme na víkend, ale když maj kluci volno a sou prázdniny, tak můžem na dýl" usmívala se Lola, tak nerada jim to chci kazit, ale jak si můžu dovolit tam třeba dýl jak tejden nepřijít? To by si mě tam dlouho nenechali, když budu nespolehlivá už od začátku.
"Ale já už budu mít od příštího tejdne ty tréningy a nemůžu si dovolit tam hned ze začátku nechodit" řekla sem smutně a i tak sem to myslela, vyděla sem jak sem Lolu zklamala, ale nenechala na sobě tvrďácky nic znát.
"No jo, to je pro tebe přednější" řekla jenom a šla napřed.
"Lolo, mrzí mě to, doopravdy" přiběhla sem k ní, ale ona se nezastavovala, nabrala přímo vražedný tempo a nasadila neprůhlednej obličej.
"Vždyť já nic neřekla, chápu že je to pro tebe důležitý" co sem jí na tohle měla odpovědět? Její hlas zněl tak neprůstřelně že sem se o nic ani nesnažila. Počkala sem až mě doženou kluci.
"Je na mě hodně naštvaná co?" koukla sem se směrem kde Lola mizela už v dálce a pak zas na kluky..
"Popravdě.. docela… jo" řek mi Tom..
"Aspoň někdo je upřímnej" dřepla sem si na lavičku
"Můžem si s ní jí promluvit." Kouknul se Bill na Toma, jako kdyby se ho ptal jestli by to mělo vůbec cenu.
"To jo, ale bylo by lepší kdyby jenom jeden." Pokrčil rameny Tom.
"Kdo z vás má na ní lepší vliv?" zeptala sem se jich, trochu smutně se na mě podívali a já hned pochopila že sami nevědi..
"Tak si prostě střihněte" řekla sem už bezradně. K mímu nemalímu údivu se toho chytly a napotřetí vyhrál Tom, takže běžel za Lolou a já tam zůstala s Billem. Popravdě- radši bych tam měla Toma, v Billoví přítomnosti sem poslední dobou čím dál tim víc nervoznější.
"Myslíš že jí to Tom vysvětlí dobře? Jediný co nechci aby na mě byla naštvaná" zeptala sem se ho už s totálně bezradnym tonem v hlase
"Lola nebejvá dlouho naštvaná" sednul si vedle mě na lavičku, zakoukala sem se na něj podezřívavě že mě jenom utěšuje, ale zase něco v jeho pohledu mě donutilo mu věřit každý slovo.
"Ale může ke mně ztratit důvěru, nebo já nevim.." zakoukala sem se pro změnu do země, cejtila sem jak mi začínaj slzet oči, ale nevěděla sem přesnou příčinu toho všeho. Ještě nikdy sem si nepřipadala tak bezradná. Ale ještě pořád sem měla u sebe Billa, a opět nevim čim, ale jeho přítomnost mi naplňovala radostí a pohodou. Kdyby to tak věděl i on…