Věk? (ne)řešíme 11.díl

21. března 2010 v 23:03 | Verýs |  Věk? (ne)řešíme
==================BiLL===============
Je už venku šero. Nakukuju přes okno vna prázdnou ulici a přemýšlim..
Už nejmíň 8x jsem volal Ver, ale vždycky e ozvalo to samé- hlasová schránka. Jestli mi brzo neprozvoní, asi začnu doopravdy panikařit. Otočil jsem se za sebe na hodiny, které ukazovali už půl 7 večer. Zamračil jsem se a otočil zpátky k oknu. Řikala přece, že končí ve čtvrt na 5. Už určitě musí být doma.. snad!
Konečně mi začal vybrovat v ruce mobil. S očekáváním jsme se na něj koukl. Jenom neznámé číslo. Nějak jsem nemyslel a stejně to zvedl.

"Bi.. Bille?" někdo brečel.
"Ano? Kdo to je?" zamračil jsem se.
"Bille.. to jem já Anča."
"Aný? Co se stalo? Proč mi voláš? Proč brečíš? A proč mi Ver nebere telefony?" zpanikařil jsem
"Prosim.. zadrž! *vzlik* ... Bille. Verča je v nemocnici! Přivezli jí sem..na JIPku a *vzlik* myslela jsem, že bys to měl vědět!"
"cOŽE?: V nemocnici? Proč ale?? Co..- co se jí stalo?" začal se mi třást hlas. Něco přivábilo po pokoje i Toma. S rozšířenýma zornice jsem se na něj podíval. Zřejmě vůbec nechápal o co jde.
"Ještě nám nic neřekli. Před půl hodinou jsme dorazili do nemocnice a nikdo nám nic neřekl.. je to strašný. Víme jenom to, že jí sem přivezli ze školy.. přiotrávenou!"
"Ach bože.." zakryl jsem si rukou pusu a zatlačoval slzy. Tom vykulil oči a přišel pár kroků blíž.
"Já.. vůbec nevim jak to s ní vypadá. Nikdo se tu s námi nechce bavit! Mám o ní strašnej strach Bille!" začala brečet do telefonu Anča.
"Any.. prosimtě. Řekni mi v jaký jste nemocnici. Přijedu tam.. teď!" řekl jsem pevnym hlasem.
"No.. v tý.. tý jak je ve východnim městě!"
"Jo. díky! Za 15 minut jsem tam!" položil jsem telefon. Tom nechápavě pozoroval moje chaotický pobíhání po bytě.
"Bille. SaKRA! ŘEkneš mi už co se děje?" zastavil mě.
"Nevim.. Ver prej odvezli přiotrávenou do nemocnice. Nikdo se s nima ještě nechce bavit.,, ale já..musim tam!"znovu jsem potlačoval slzy.
"Ne.. ne, Bille. to nemůžeš! Uvědomiješ si kolik přitáhneš pozornosti?" Tom se snažil o logické uvažování.
"Ale to je mi teď doprdele jedno! Chápeš, že je v nemocnici! Musim tam ať je to s ní jakkoli dobrý nebo špatný!" zařičel jsem na něj a vyběhnul z domu. Nastartoval a jako největší idiot se řítil už poloprázdny městem k nemocnici.

Když jsem byl na místě, rychle jsem vyskočil z auta. Nasadil si sluneční brýle, kapucu a držel hlavu skloněnou. Takle mám alespoň minimální šanci, že mě hned nepoznaj. Běžel jsem hned na oddělení JIP.
"Bille. stihnul jsi to rychle!" jen co mě Any uviděla objala mě.
"Co se děje? Kde je Ver?" zeptal sjem se pohotově.
"Zachvíli by snad měl přijít doktor. Pořád s ní něco dělaj. Je to neuvěřitelně dlouho. Bojim se o ní."
"Jak se to stalo?" nechápal jsem a pomalu jsme šli ke zbytku její rodiny. Její máma, nevlastní ségra Karol a dokonce i bratranec Lukas. Její těhotná ségra asi zůstala doma a hlídá jejího malého brášku.
"Muselo se něco stát ve škole. Spolu s Ver tady je i půlka lidí co s ní chodí na sportovky. Asi tam praskl nějaký plyn, ale jeden doktor mluvil i o spáleninách.. takže vůbec nevíme!"
"Ježiš!" sednul jsem si na lavičku a podepřel si rukama obličej. Jak tohle dopadne.
"Je od tebe milý, že tu jsi!" promluvila potichu její mamka.
"Taky mám o ní strach" kývnul jsem. Mateřsky mi pohladila po rameni, ale sama se ani nesnažila zakrývat jak se bojí.

Po dlouhé půl hodině čekání se konečně otevřeli dveře a vyšel doktor.
"Vy jste od Veroniky Steenové?" zeptal se nás. Všichni jsme kývli.
"Podle našich dostupných údajů z místa nehody ve škole praskl nebezpečný plyn, který ve spojení s kyslíkem začal dusit a pálit na pokožce lidí co byli moc blízko. Na jednu stranu je štěstí, že byla škola skoro prázdná. Na tu druhou je mi líto, že tam byla zrovna vaše dcera" podíval se na jejich mámu, která otřesená jenom kývla.
"A co s ní teda je? Můžeme jí vidět?" vložil se do toho Lukas.
"Má velmi popálený jícen. Sama teď neni schopna dýchat.Celou noc jí budeme pozorovat a zítra uvidíme jestli se vyplatí operace!"
"Jak jako jestli se vyplatí? Co to má znamenat?" nechápal jsem. Doktor se na mě truchlivě podíval.
"Jestli tuhle noc přežije!" řekl tišše. Její máma si sedla a rozdýchávala to. Anča se rozbrečela a já zůstal jenom v šoku stát na místě.
"Tak Vám děkujeme doktore!" potřásl si s ním rukou Lukas a doktor se smutnym výrazem odešel. Sedl jsem si vedle její mámi a snažil si nějak uvědomit, že můžu o Ver přijít. Nadobro!
"Bude to dobrý. Verča je bojovnice! Ona to zvládne!" řikala si pro sebe Anča.
"Můžeme jít k ní?" zvedl jsem se a zastavil se očima na dveřích odkud vyšel ten doktor.
"Já.. já asi nemam sílu jí tak vidět. Já tam nemůžu jít.." zavzlikala její máma.
"Teto pojď, pojedeme domu! Zejtra se sem vrátíme a všechno bude dobrý!" utěšoval jí Lukas.
"Oh, dobře.. jdeme!" řekla potichu její máma a zvedla se s Lukasem k odchodu.
"Bille, pojedeš taky domu?" zeptala se mě Anča, která je nechala jít trochu napřed.
"Já... asi... asi tam půjdu!" zakoktal jsem. Nejistej, jestli to opravdu chci. Jestli to je doopravdy naposled co jí mám vidět, chci si jí pamatovat jako tu krásně usměvavou holku.
"Dobře.. já půjdu. Drž se.. a... -" zasekla se. Nedokončila větu jako, kdyby se bála. Otočila se a šla za svojí matkou a Lukasem. Já se nebezpečně pomalu otočil ke dveřim, kde by měla ležet Ver. Mám ... nemám... rukou jsem postával na klice a pořád nerozhodnutý ji zmáčkl směrem dolu. Bez jakéhokoliv zvuku jsme otevřel dveře a nakoukl.
Nepoznal jsem ji. Zavřel jsem dveře a pomalu došel k posteli.Opravdu to tam ležela Ver. Ale....
Teď už jsem se slzám nedokázal ubránit. Tekli mi po tváři a já se neobtěžoval je setřít.
Pohled na Ver byl opravdu strašný. Na obličeji měla plno hadiček. Na ústech jeden hlavní, díky, kterému dýchala. Sáhl jsem na její zafáčovanou ruku a vzal ji do té své.
"Hey! Co tu děláte?" ozval se někdo ode dveří. Otočil jsem se.
"Oh!" hlesla sestra a zavřela za sebou dveře. Přišla blíž k posteli a koukala do její karty a posléze na ty přístroje.
Otočil jsem pohled zase k Ver, která vypadala tak nevině. Stekla mi další slza po tváři.
"Neměl by jste tu být! Nejste ani příbuzný a tohle je JIP, nepouštějí sem kde koho" zašeptala sestra.
"Sestro prosím, doktor řekl, že tohle může být její poslední noc. Nemůžu někde ztrácet čas!" nespouštěl jsme oči z Ver.
"Já.. neměla bych.. ale.. slibte mi prosim, že se tu nic nestane!"
"Chci být jenom s ní. Jsme skoro rodina!" mluvil jsem potišeji. Koukl jsme na tu sestru, která mě pozorovala a zjevně nevěděla jestli mě mávyhodit nebo mě tu mí nechat.
"Dobře." kývla nakonec a byla na odchodu.
"Ještě něco.. ať se nikdo nedozví, že jsem tady. Vy ani já, zřejmě nepotřebujete, aby nemocnici obléhali paparazzi!"
"To je samozřejmost!" kývla a odešla. Sedl jsem si na křeslo a stále držel Ver za ruku. Odhodlaný ji tak držet celou noc..........
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama