Věk? (ne)řešíme 12.díl

26. března 2010 v 21:32 | Verýs |  Věk? (ne)řešíme
"Bille, Bille... probuď se!" třepal někdo se mnou. Zvedl jsem poplašeně hlavu.
"Tome? Co tu děláš?" rozkoukal jsem se kolem sebe. Veru pořád ležela stejně bezmocně na posteli. Já jí pořád držel opatrně za ruku a nějak jsem vytuhl s hlavou opřenou o postel.
"Měl jsem strach!" střílel očima mezi mnou a Ver.
"Ty přístroje mě nakonec stejně uspali" povzdechl jsem.
"A jak to vypadá?"
"Nevim.. celou noc nic. Pořád to pípá stejně. A doktor řekl, že operace se vyplatí jenom, když přežije přes noc. Tak snad...." zakoukal jsem se do jejího obličeje. Tak andělskýho i přes všechnu tu bolest, kterou měla vepsanou ve tváři.
"Měl jsi mi aspoň zavolat! Doopravdy jsem měl strach a kdybych včera neslyšel ten tvůj telefonát ani bych nevěděl kde tě mám hledat!" položil mi ruku na rameno.
"Promiň. Nemyslel jsem!" řekl jsem bezduše.
Nastalo nepříjemný ticho, které tvalo do tý doby než přišel doktor.
"Dobrý den!" pozdravili jsme ho s Tomem zborově.
"Dobrý!" kývnul na pozdrav a přešel rovnou k poseli s Ver. Pozoroval jsem jeho počínání.. sice jsem polovině věcí nerozuměl, jako, když jí dělal něco s těma hadičkama a tak..
"Změnilo se něco ze včera?" zeptal jsem se ho opatrně.
"Trochu se zvedla mozková činnost . Plíce pořád nejsou schpný fungovat a .... jo, myslim, že operace bude nutná!" odložil kartu.
"Přežije to teda?" jako, kdyby ze mě spadnul obrovskej kámen.
"Můj odhad je, že jo, ale musíme počkat až jak bude reagovat po tý operaci!"
"A kdy se probere?!"
"No to by jste toho chtěl moc najednou.-" začal se smát. "-určitě po operaci bude několik hodin mimo. Je ale hodně pravděpodobný, že zejtra možná pozítří už by mohla být zpátky v našem světě!"
"Ohh,, to se mi moc ulevilo!" usmál jsem se a pohledem sjel zpátky na Ver.
"Teď, ale budete muset odejít. Sestry ji musí připravit na předoperačnim a cca 2 a půl hodiny trvá zákrok. Radím vám, aby jste přijeli až zítra. Už bude vzhůru.!"
"Jo, to nejspíš uděláme. Děkujeme!"
"Jo, děkujem!" dodál jsem taky, aby nebyl Tom najednou ten vychovanej.

Jeli jsme domu. Měl jsem pocit, že se mi chce lítat. ChTĚLO se mi lítat. Doopravdy. Jestli se bude Verin stav nadále lepšit, brzy by mohla být doma.

Doma byla ale větší nuda než jsem si dokázal představit. Odpočítávám vteŘiny do chvíle, kdy bude zítřek a budeme moc jet do nemocnice.Tak strašně mi to neubíhalo, že jsem se už v půl 9 rozhodl jít spát.

=====DRUHÝ DEN=====
"Tome, děleej!" hučel jsem na něj u poněkolikátý. Řekl, že se mnou hce jet taky, ale trvá mu to děsně dlouho!!
"No coo.. se chci Ver líbit!" zamrkal na mě jako buzerant. Plácnul jsem ho přes rameno a konečně jsme mohli jet.

"Bille.. chápu, že se těšíš, ale dodržuj aspoň okrajově povolenou rychlost jo?"
"Ehm.. co?.... RYCHLOST.. AHA!" zamrkal jsem, když jsem zjistil, že ručička na tachometru ukazuje 100km/h ..
Zbytek cesty jsem se snažil dodržovat povolenou rychlost, i když mi připadalo, že moje noha na plynovym pedálu váží alespoň 50kg a pořád mě to nutí přišlapávat ho.
Konečně jsme byli před nemocnicí. Zaparkoval jsem na volný místo a vylítl ven jako raketa. Chvilku jsem počkal na Toma, přetáhl si kapucu přes hlavu a nasadil si sluneční brýle.
"Aby neuletěl!" prohodil Tom se smíchem jak pozoroval mou radost krok po chodbě nemocnice. Nereagoval jsem na jeho poznámku a dál pokračoval. Zahybali jsme zrovna na chodbu JIPky kde leží i Ver. Mohl jsem si myslet, že tu bude i její rodina. Teda.. půlka! Samozžejmě její máma, Anča a tentokrát i ségry Jessika s Karolínou.
"Ahoj.." usmála se na nás Anča. Oplatili jsme jí pozdrav. Dneska už rozhodně byli uvolněnější.
"Co se děje?" zeptal jse se jí.
"No.. teď tam je doktorka!"
"A už jste u ní byli?"
"Jo..!" řekla potichu.
"Co se děje?"
"Ale nic.. pořád je to hroznej pocit!" pokrčila smutně rameny.
Doktorka vyšla ze dveří. Přelétla po nás všech očima..
"Takže.. dovnitř chodtě maximálně po dvou. Teď jsem jí dala další prášky proti bolesti. Taky pamatujte, že se nesmí absolutně rozrušit a musí vydžet mlčet, aby se pořádně zhojila po operaci. Zatim naschle!" řekla jejich mámě. Všichni jsme to nicméňě slyšeli.
"Děkujeme!" rozloučila se s ní.
"Bille, klidně běžte dovnitř." nabídla mi.
"Vy už k ní nepujdete?" udivil jsem se.
"Musim domu. Vsadim se, že Anča tu bude chtít zůstat.. nevim jak ostatní" koukla po všech.
"Pojedu s tebou. Neni mi moc dobře!" řekla jí Jessika.
"No já tu určitě zůstávám!" řekla Any rozhodně.
"Dobře.. tak se zati mmějte. Kdyby se něco dělo.. HNED nám dej vědět!" ta druhá věta byla spíš na Any. Rozloučili se a já s Tomem jsme šly do jejího pokoje. Tom se zastavil opodál za dveřma, ale já jsem šel až k její posteli. Opatrně jsem si sedl na kraj. O moc líp nevypadala než včera. Změna tu však byla.. dnes měla hodně silně obvázaný krk a vedle ní se válel velký blok. Vzal jsem ji za obvázanou ruku a přejel palcem po hřebu její ruky. Prudce otevřela oči, který se jí o minutu později rozzářili. Natáhla se po bloku a něco do něj začala psát:
LEKLA JSEM SE! CHODÍŠ JAKO DUCH!
Zasmál jsem se..
"Promiň, myslel jsem, že spíš.." přiznal jsem. Opatrně zakroutila hlavou a usmála se.
"Hrozně jsem se bál.."zase začala něco psát:
O MĚ? :)
"Neasi ty trbko" začal jsem se smát. Smutně se zatvářila..
PROSÍÍM, NESMĚJ SE! NUTÍ MĚ TO SE TAKY SMÁT A TO NESMIM :/:(
"promiň, nechci ti to ztěžovat!"
DÁŠ MI PUSU? -Andílkovský pohled.
"To se smí?" zaváhal jsem. Rozhodně kývla hlavou. Při tom si neuvědomila, že má po operaci s krkem a bolestivě zatvářila.
"Vidíš co děláš" zamračila se na mě a našpulila rty. Naklonil jsem se a opatrně jí dal malou pusu.
MĚL BY SES JÍT NASNÍDAT!
"Proč?"
CEJTIM TVOJI ZUBNÍ PASTU! TAKŽE JSI OD RÁNA NIC NEJEDL!!
"Jsi nějaká moc chytrá ne?" zasmál jsem se. Vyplázla na mě jazyk. A zase se bolestivě zakřenila.Zamračil jsme se... nelíbilo se mi jak je v tomhle bezmocná. A jak jsem bezmocný já, protože jí v tom nemůžu nijak pomoci.. alespoň trochu.
Někdo s klepáním na dveře vešel donivtř. Sestra. Otočil jsem se na ní přes rameno a hned se zase vrátil pohledem k Ver, která se teď tvářila hodně vystrašeně. Jemně jsem jí zmáčkl ruku, aby jí uvozornil na svoji přítomnost. Když se na mě nepřítomně podívala udělal jsem nechápavě hlavou, jakože co se dějě.
"Čas na převazy!" řekla, ale sestra a přišla z druhý strany postele, než jsem seděl já.
NE, PROSÍM!  načmárala na papír a ukázala jí to.
"Je mi líto, ale musim každý dvě hodiny kontrolovat jestli ti ty hlubší rány nezačají hnisat!" pokrčila bemocně rameny sestra.
OKa, ALE BEZ TOHO JEDU!  opět jí to ukázala.
"Jedu?" nechápavě jsem stáhl obočí k sobě.
"Musim dezinfokovat ránu, ale normálně to nejde.. protože to je zvláštn popálení. Dezinfikuje se to tak, že se na to naleje slabá kysela, která to vlastně trochu rozežere a já to pak můžu dezinfikovat normálně!"  na tváři jsem dokázal vytvořit jenom ohromený výraz.
"Ouu.. to je hnus!" ozval se Tom, který do thle doby potichu seděl v křesle.
NO TEN MI TO TEDA ZLEHČUJE!  napsala Ver na papír a ironicky mi to ukázala. Zsmál jsem se a ukázal to Tomovi.
"Oh.. no.. to je taky pravda.. promiň.. je to strašná ňamka.. hlavně pro masochisty!" zatvářil se o něco přívětivěji.
POČKEJ AŽ BUDU MOCT MLUVIT!!
"No tebe se určitě budu bát ty prcku!"
"Hey.. už mlč radši!" zarazil jsme jejich polo-verbální hádku.
"Musíme asi odejít co?" zeptal jsem se sestry.
"Bylo by to lepší."
NE ,ne, ne.. chci, aby jsi tu byl!
"Proč?"pousmál jsem se,
Duševní opora :)
"Oky.,," kývnul jsem.  "Tome můžeš jít pryč.." řekl jsem mu, nenávidí krev stejně jako já, ale on nemá motivaci tady teď zůstávat.
"Dobrý. Jsem daleko" mávnul rukou s úsměvem.
Sestra Ver odtáhla peřinu a začala převazovat jednu nohu. Snažil jsem se tam nekoukat, ale koukat do Verinýho ztrápenýho obličeje bylo snad ještě horší.
"Nohu máš za sebou!" snažila se jí nějak uklidnit sestra.Ver na ní jenom hodila ironickej xicht. Na řadu teď přišlo břicho, který jak jsem pochopil to dostalo asi málo a proto jí to nemůžou..nebo nesměj (nevim) vykyselinovat. Oddychl jsem si..
"Ta ruka je pořád hodně špatná!" vzdychla sestra po chvíli. Zvedl jsem pohl a hned ho zase vrátil. Zrovna kapala po kapičkách z nějakýho kapátka na její ruku tekutinu, která na ní udělala rudý fleky a po chvilce se otevřela skoro až na maso.Skouskl jsme si ret a koukl Ver do obličeje. Sama měla co dělat, aby nevykřikla bolestí.
"Už to je hotové!" uff,.. zaznělo mi v hlavě, ale nahlas jsem se to neodvážil říct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama