Hlídačka psů 9.díl

4. dubna 2010 v 13:18 | Verýs |  Hlídačka psů
===================MISHA================
"Achjo Tezz, přestaň si konečně zapomínat klíče" peskovala jsem už v chodbě. Došla jsem ke dveřim a odevřela. Zase jsem se otočila a šla do obýváku.
"Já ale nejsem Tezz" zarazila jsem se na místě. Tenhle hlas mě v hlavě doprovází už pár týdnů a zatim se mi nepovedlo ho z ní dostat.
"Bille? Co.. tu.. děláš?" vykoktala jsem.
"Potřebuju s tebou mluvit!" postával nervozně ve dveřích.
"Tak pojď dál, když už jsi tady" kývla jsem. Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Vedla jsem ho do obýváku.
"Ty dvě drbny ti všechno vykecaj co?" zamračila jsem se. Kývnul a sedl si ke mě na gauč.
"No.. aspoň už to výš.." skousla jsem si spodní ret.
"Je to pravda.. to, že ses do mě zamilovala?"
"Já nevim..." pokrčila jsem bezmocně rameny. "..myslim, že jsem získala na celou věc uplně jiný pohled"
"Proč se bojí..?"
"Je v tom hodně věcí." v jeho očích jsem vyčetla velkou nechápavost.
"Pane bože.. co to máš s rukou?" vyletěla jsem, když jsem sjela očima níž. Přes fáč na dlani mu prosakovali rudý fleky.
"Říznul jsem se" řekl jako by ho to td nezajímalo.
"Ukaž mi to." stáhla jsem obočí k sobě. Vzdychl ale natáhl ruku ke mě. Odendala jsem opatrně fáč.
"Bille, měl by s tim jet na šití.."
"Ne ne ne.. žádný nemocnice!" bránil se hned.
"Musí tě to bolej!"
"Ani ne" pokrčil rameny.
"Nehraj si na machra.."
"Dobře.. štípe to jak prase, ale to je fuk.."
"Mishíí" vlítnul do pokoje Denny.
"Denny zůstaň v pokojíku jo?"
"Prooš?" zazubil se. Ještě si nevšiml Billovi ruky. Jenom dobře. Oživovat dva chlapy fakt dneska nezvládnu.
"Protože jsem to řekla. PADEJ!" zvýšila jsem na něj hlas.
"Achjooo" zabručel. Otočila se a běžel pryč.
"Kdo to byl?" zíral na mě Bill.
"Denny" pokrčila jsem bezvýznamě rameny.
"Ty máš dítě?" vykulil oči ještě víc.
"Jak asi. Mě je 18. Je mu jsou 4 roky. Musela bych ho mít ve 14!" vyditelně si oddychl.
"A i kdyby. Změnilo by to něco? Kvůli dítěti? Změnilo by se něco v tom co ke mě cítíš?" zeptala jsem se zákeřně.
"Asi ne.. pořád tě miluju" pokrčil jednoduše rameny. Připravil mě o slova. Jenom jsem na něj koukala a nemohla z něj spustit oči. Poznal situaci a vyvlíkl mi ruku.
"Ne, nech toho. Doopravdy musíš na šítí. Myslim to vážně!" 
"Jenom pod podmínkou, že mi potom odpovíš na všechny otázky!"
"Jo jo. Odpovim.." kývla jsem. Vítězně se usmál.
"Mám zavolat Tomovi?" zeptala jsem se.
"Jo, asi jo.. cestu do nemcnice by jsme projít nepozorovaně. Ale zpátky nevim.. řekni mu ať zavolá Davidovi a teď aťsi poradí!" pokrčil rameny.
"Máš tu auto?" zeptala jsem se ho rychle.
"Jo mám"
"Tak mi dej klíčky. Budu řídit já." vytáhnul z kapsy u džín klíčky a podal mi je.
"Co ten malej?"
"Asi bude muset jet s námi" řekla jsem zamyšleně. Čekat než přijede Tezz, aby ho tu pohlídala je moc dlouhá doba. Takže ho vezmu radši sebou. I když nerada.
"Denny.." zavolala jsem do chodby.
"Mishii" přiběhl hned.
"Pojedem na výlet" řekla jsem mu. Šťastně zajásal a hned se začal obouvat.

V autě jsem zavolala Tomovi. Řekl, že doufal, že ho donutim s tim jít k doktorovi. Prej dorazí do nemocnice i s Tezz, která odveze Dennyho.
"Uff.." oddechla jsem se. Bill se nehejbal.Držel si obvaz na ruce a mlčel. Denny vzadu na sedčce byl naštěstí docela klidnej.
"Mishi, mám otázkuu" zajásal Denny, když viděl, že už netelefonuju.
"Ano?" usmála jsme se.
"Kdo je on?" ukázal na Billa. Ten odvrátil hlavu od okýnka a s ušklebkem se na mě taky poíval.
"To je Tomův bráška!"
"Jó? Bráška? Jaká já tvůj?Tak to ho mám taky rááád!" zaculil se. Bill překvapeně roztomile stáhl obočí k obě.
"On je tvůj bráška?" kouknul na mě trochu nevěřícně."
"Co jsi si myslel?" zasmála jsem se.
"No, že hlídáš děti nebo tak něco" taky se zasmál.
"Jo hlídám, ale jenom ty příbuzný no"
"Náhodou mě máš Mishi rááda. Víc než tebe!" ozval se zase Denny zezadu.
"Myslim, že to rozhodně!" kývnul s úsměvem Bill. Denny se zaculil..
"Hele nechte toho rozboru mích citů jo?" zamračila jsem se.
"Mishi má nejvíc ráda naší rodinu výýš.." pokračoval Denny.
"...a taky má ráda Tezzinku a Toma, protože to je hroznej blb" začal se smát. Bill zvedl se smíchem obočí a kouknul se na mě.
"Denny, uklidni se nebo zavolám Tezz, aby si pro teb přijela!" zamračila jsem e.
"Mlčim, mlčim" zakryl si pusu ručičkama a doopravdy zbytek cesty už mlčel.
"Co tvoje ruka?" zeptala jsem se Billa, když jsem parkovala v nemocnici.
"Řekl bych, že vůbec neni potřeba tam chodit!" nakrčil nos.
"Nechovej se jako malej"vystoupila jsem z auta. Vzala Dennyho do náruče, aby nezdržoval svojí loudavou chůzí a rychle jsme polopřeběhli do hali.
"Kam teď?" zeptala jsem se.
"Asi na úrazovku" kývnul Bill směrem k velkým okýnkům, který patřili na úrazoví oddělení a podle stupně úrazu si tam lidi zapisovali a později pouštěli k doktorovi.
"Bill Kaulitz" přišel k jednomu okýnku suveréně Bill. Držela jsem se pár kroků za nim.
"Úraz..?"
"Říznul jsem se do ruky" ukázal jí to. Kývla a dala mu nějaký papírek s číslem. Ještě mu řekla něco potichu a putila ho dál.
"Co ti řikala?" zeptala jsem se.
"Že mám jít přednostně do sálu číslo 12!" řekl vklidu.
"Aha" kývla jsem.
"Co?" zastavil se a otočil se na mě.
"Nic.. jenom jsem překvapená." zakroutila jsem hlavou a usmála se.
"Můžu čekat" řekl v pohodě.
"Prosimtě to bys nejdřív vykrvácel." zasmála jsem se.
"Stejně by jsme měli počkat ještě na Toma."
"Nemusíme. Už jdou" ukázala jsem mu za záda. Tom s Tezz a ještě  tři další lidi šly k nám.
"Díky Misho" řekl mi Tom.
"Proč jí děkuješ?" nechápal Bill.
"Protože tě donutila jet s tim do nemocnice"
"Aha.." řekl nabručeně.
"Měli by jsme jít!" řekla jsem. Počkala jsem až všichni pudou a potom jsem Tezz poprosila, aby vzala Dennyho omu.
"Bez problemu, ale je knám moc daleko a nemam auto" zamračila se.
"Tak se zeptej Toma jestli by ti ho nepujčil na chvíli" prošebně jsem se na ní podívala.
"No nevim.. ale zrovna dneska vytáhl Audinu, takže by jsem ho mohla možná překecat.
"Díky" usmála jsem se. Šly jsme spolu k sálu číslo 12. Ti tři chlapy co přišli s Tomem a Tezz jsou -jak jem bystře pochopila- jejich bodyguardi.
"Před vchodem se to začíná zaplňovat" řekl mi Tom na můj nechápavej pohled.
"Aha.. možná by ses ho měla zeptat co nejdřív!" drkla jsem potichu do Tezz.
"Jdu na to!" usmála se a šla si sednou vedle Toma. Já jsem si šla na druhou stranu za Billem, kterej koukal do země a mlčel.
"Neboj" pousmála jsem se sedla si vedle.
"Nemam rád doktory!" zamračil se.
"Jestli mi dovolej tam být, chceš, aby byla s tebou na tom sále?"
"Nebojíš se krve?"
"Ne, nebojim!" zakroutila jsem hlavou.
"Bud rád!" usmál se. Pousmála jsem se a kývla. Denny se mi vyšplhal do klína a pevně mě objal kolem krku.
"Copak?"
"Já pojedu domu?" zeptal se mě nabručeně.
"Promiň prcku. Pojedeš k nám. Já přijedu hodně brzo jo?"
"Proč tu nemůžu zůstat s tebou? Já tu chci taky být"
"Denny, nemůžeš tu zůstat! Nemocnice neni pro malý děti!"
"Já už nejsem malej."
"Ale pořád nejsi dost velkej"
"To neni fééér"
"Denny. Slibuju, že co nejrychleji to půjde budu doma a budeme spolu zbytek dne koukat na pohádky oka?"
"Podle mího výběru jedině."
"Dobře, podle tvého výběru"
"Mám tě moc rád." líbnul mi pusinku na tvář a slezl.
"Tak hodně štěstí" přišla pro něj Tezz.
"Díky" kývnul Bill.
"Nemyslela jsem jenom s tou rukou.. ale no to je fuk. Mějte se. Ahoj" rozloučili jsme se s ní a ona Dennyho odvedla.
"Pane Kaulitz. Tak můžete jít" přišla sestřička Bill hlasitě polkl a odevzdaně se zvedl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama