close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

S klukama je hold trápení 10.díl

18. dubna 2010 v 23:15 | Verýs |  S klukama je hold trápení
Probudili mě hlasy na chodbě. Jenom útržky.. snažili se oba mluvit potichu. Stejně jsem slyšela.. mluvili o mě.. o včerejšku.. Tom domlouval Billovi, který působil už docela klidně.
Otevřeli se dveře a někdo vešel dovnitř.. držela jsem oči zavřený. Jsem si jistá, že to je Bill. Posadil se na moji půlku postele a pohladil mě po vlasech. Poté si potichu povzdechl. Lehl si vedle a bylo ticho. Otevřela jsem trochu oči.. ležel kousíček ode mě na zádech. Ruce měl na obličeji a zřejmě zavřený oči.
"Bille" šeptla jsem. Naklonil hlavu a kouknul se na mě. Působil hrozně smutně. Určitě má výčitky.. to už na něm poznám.
"Tom něco řikal.." řekl potichu. Sklonila jsem pohled pryč od jeho.
"Nechci, aby jsi si myslela, že se semnou musíš rozejít. Já... já... myslim, že...."
"Co myslíš?"
"Myslim, že to je teď hodně blbý načasováný... ale... nenechám vás v tom"
"Víš, že tě nemůžu do ničeho nutit. Dítě nechceš.. do ničeho tě nenutim. Ani do přetvářky!"
"Nepřetvařuju se.... je pravda, že dítě nechci, ale na druhou stranu jsem si to asi nikdy nedovedl představit. Je nám 20. Kdo v tomhle věku přemýšlí o dítěti?"
"Asi jenom ti, který maj smůlu jako my!" sklonila jsem smutně pohled.
"Ale no tak.. nebude to tak hrozný.." zvedl mi bradu a upřímně se usmál. Objala jsem ho kolem krku a přišoupla se blíž k němu.
"Máma ti změnila náhled na život?"
"Ne, jenom mě seřvala a potom se začala radovat"
"A co teda?"
"Uvědomil jsem si jenom to co jsem už dávno věděl.. že k šťastnýmu životu potřebuju tebe, i když bude o jednoho drobka víc. Třeba se mi úloha táty zalíbí a budeme mít jednou velkou rodinu!" usmál se.
"A co tvoje kariéra? Jak to chceš udělat?"
"Nevim.. zatim je čas... teda.. víš jak to myslim.. budu častěji doma... a potom se uvidí!" posmutněla jsem. Všechno se teď hrozně zkomplikuje. Nic už nebude jako dřív, ale třeba to bude taky dobrý. Ségře sem vždycky záviděla, že má Daniell, i když jí měli taky neplánovaně a taky docela brzo.. i když ne tak brzo jako já. Mě je 20.. ségra měla Dani před rokem, kdy jí bylo 27! Ale ona je jiná než já.. ona i Dan jsou mnohem víc mateřský. Já s Billem nejsme tak dospělí jak by jsme měli na dítě být.
"Lásko.." vydechl Bill a já se na něj podívala. 
"Dokážeš si nás představit jako rodiče?" zamrkala jsem omráčeně. Na dlouho se zamyslel, potom mi věnoval svůj kouzelnej úsměv a kývnul.
"Dovedu, ale je to trochu moc fiction! Realita asi bude trochu jiná!"
"Bojim se toho.." řekla popravdě.
"Já taky, ale máme přesně 9 měsíců na to, aby jsme se seznámili s realitou.."
"Dával jsi ve škole při sexuologii pozor?" zasmála jsem se.
"Něco jsem odchytil" samolibě se usmál. Pousmála jsem se a položila se na něj hlavu, přitom jsem ho stále objímala rukama kolem pasu. Bill mě začal zhladit po zádech a já zase začala usínat...
------------------------------
Probudila jsem se sama na posteli. Na nočnim stolku mi vybroval mobil.. koukla jsem se na displey a přijala hovor.
<Co je ségra?>
<Nic, nic. jenom chci vědět jak to dopadlo?! Budu teta?>
<Budeš máma to ti musí stačit!>
<Oh Jo.. Já to věděla! Jsi těhotná.. oh.. to je.. wáááu!>
<Nechtěla by ses už uklidnit?>
<Co s tebou je? Nemáš radost?>
<No to nemam! Když vidim co všechno to způsobuje tak doopravdy nemam! Navíc..  nepřijde ti divný mít dítě ve 20?>
<To kvůli Billovi?>
<Jo> povzdechla jsem si a skápla mi slza.
<Když mě ničí, když vidim jak se teď musí přetvařovat. Nevim jak z toho ven a nechci, aby se kvůli mě něčeho vzdával a trápil se>
<Ty seš pako!>
<Díky no..>
<Víš, že to myslim v dobrym. Ale neboj. S timhle by sis vůbec neměla lámat hlavu>
<Ale lámu. Já prostě. Jsem taková.>
<Už od dětství. Než by ses na někoho zlobila radši si ho litovala>
<No jo no.>
<Zlato už se tim netrap. Nechceš zejtra přijet? Zvednout náladu..>
<Jo, přijedu, ale spíš proto, že nechci bejt doma sama.>
<Kluci jedou pryč?>
<Asi na 4 dny do Anglie zas>
<Tak ty 4 dny budeš povinně každý den u nás>
<Ráda, i když mě budete mít brzo plný zuby>
<Proto ti to nabízim jenom na ty 4 dny>
<Díky ségra. Hele už pudu.. nějak jsem celej den prospala..>
<Zvykej si.>
<No na tohle bych si klidně i zvykla> zasmála jsem se.
<tO ty jsi, ale i normálně prospala celej den tak nedělej>
<Fájnn no :D. Tak já jdu. Papa>
<Zavolej kdy přijedeš>
<Ok, pa>

Položila jsem mobila zpátky na stolek. Zvedal se a šla do obýváku.
"Ahoj kluci!" zamžourala jsem proti světlu z lustru.
"Už jsi se vzbudila?" pousmál se Bill. Kývla jsem a sedla si k němu na gauč. Zavládlo podivný ticho. Tom byl v pohodě- koukal se na televizi a skoro vůbec nás nevnímal. Zatímco já jsem televizi nedokázala vůbec vnímat. Byla jsem celá napjatá, myšlenky se mi v hlavě nesouhlasně motaly a ztrácela jsem pojem o realitě. Najednou už jsme nebyla s klukama v pokoji.. byla jsem sama. Ve tmě.
---------------------------
"Kim,.. hey.. No tak... co se děje?.. TOME!"  někdo mi plácá do tváří. Překvapeně pomalu rozlepim oči od sebe.
"Už se probrala!" zašilhala jsem a chtěla se zvednout.
"Oh.. ne, ne.. zůstaň ležet!" někdo mi zatlačil na ramena a znova jsem si lehla.
"Co se děje?" snažila jsem se pochopit tuhle situaci.
"Skolabovala jsi!"řekl mi Bill. Tom rychle někam odešel. Zvedla jsem překvapeně, tápajích obočí. Tom se vrátil do místnosti a podával mi sklenici vody. Chtěla jsem se zvednout, ale Bill mě předběhl. Pomohl mi si sednou, přičemž mě celou dobu přidržoval a podal mi sklenici s vodou.
"Už ti je líp?" zeptal se mě starostlivě. Položila jsem vodu na stolek..
"Myslim, že jo. Vůbec nevim jak se to stalo!"
"Taky nevim." starostlivě na mě koukal Bill.
"Kim.. neni to kvůli tomu, že jsi od včerejška nic nejedla?" Tom si sedl k nám na gauč.
"Co? .. Nejedla?.. proč?" vyjel na mě Bill.
"Hey.. klid. Já nevim. Neměla jsem hlad.. skoro pořád jsme spala. Ráno jsme jeli do tý nemocnice.. potom jsem spala... večer jsem se akorát vysprchovala a spala jsem... dneska jsem se probudila.. mluvili jsme spolu.. potom jsem zas spala...."
"To je nějakej přznak? Přehnaná spavost?" uchechtl se Tom.
"Mě bylo řečeno jenom to, že budu jíst až budu jako bagr!"
"Zatim si spíš jako kost a kůže!" zamračil se Bill a odešel pro telefon. Poté někam volal..
"Teď má doopravdickou hrůzu" otočil se Tom přes rameno na Billa, kterej nás naštěstí nevnímal. Přitáhla jsem si nohy k sobě a položila si bradu na kolena.
"Asi mu to hodně zlehčuju no" zamračila jsem se.
Bill objednal jídlo. Proto někam volal. Navíc má pochyby. Nechce mě tu nechat samotnou až zejtra odjedou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama