Červenec 2010

"You believe in happy end"- 3.díl

17. července 2010 v 9:07 | Verýs |  "You believe in happy end"
3.DÍL- NECHÁPAVÁ

V poslední době si čím dál více uvědomuji, že mi už nevadí stereotip. Ještě před rokem, bych za stereotipní dny vraždila, ale dnes jsem za ně ráda. Ono už dost na tom donutit se vstát, upravit (i když tomu věnuji minimum času), nasnídat se a jít do školy, ze školy domu a každý den to samé.
Od včerejšího večera přemýšlím o tom záhadném sousedovi. Jsem přesvědčená, že to je "někdo". Byl mi tak zvláštní už od pouhého pohledu..
"Haloo, Země volá Chelsea" zamávala mi rukou před obličejem Mary.
Vrátila jsem se duchem zpět do školy.
"Ano?" překvapeně zvednu obočí.
Hlouček lidí seících kolem mě rozesměju.
"Je fakt roztomilá" uslyšim vedle sebe. Nenamáhám se otočit hlavu.. opět se napůl ponořim do svých myšlenek.
Tentokrát jsem přemýšlela o tom, že jsem v této třídě druhý den. Seznámila jsem se s více než půlkou třídy a zatím se nenašel nikdo kdo by mi dával nějak významně najevo, že mě nemá rád. To je spíš problém Veronici. Jak jsem poznala, opravdu se tu s ní baví málokdo. Což nechápu.. já bych byla štěstím bez sebe, že by mě brala jako kamarádku a oni jí tu ještě nemaj rádi.
"A co myslíš ty?" drkne do mě Kristin.
"A co?" nechápu.
Opět všechny rozesměju.
"O čem pořád tak přemýšlíš?" zeptá se mě Alex. Podle mého mínění to bude nejhezčí kluk a něco jako boss ostatních kluků. Ale mě se nezdá nijak nafoukanej a nemáme spolu žádný problém.
"No, tak různě. Na co jste se mě ptali?" zsměju se a jsem rozhodnutá je teď už aspoň trochu poslouchat, i když si jsem jistá, že z těch témat k hovoru nejspíš usnu na lavici.
"Povídali jsme si o Tokio Hotel. Co ty? Máš je ráda?" jakmile se mě Sandra zeptala nějak jsem nevěděla co říct. Když se řekne jméno Tokio Hotel vybaví se mi extravagantní zpěvák, sladkej rock a poblázněný puberťačky.
"Nějak je mi to jedno" pokrčim rameny a v podstatě ani nelžu.
"Ale no taak.. jsi v Hamburku. Bydlišti tý důležitější půlky Tokio Hotel a tobě to je jedno?" drkne do mě Sandra. Opravdu jsem se s její inteligencí moc nemílila. Vždy, když promluví dovedu si představit křečka co běhá dokola v kovovém kolečku s jejím obličejem. I ten křeček má víc rozum..
"Hmm.. já.. doopravdy nevim. Nikdy jsem je neposlouchala takže..." pokrčení rameny.
"Podle všeho bydlíš v jejich čtvrti" řekne zadumaně Kristin.
"Západní Hamburk?" zvedne obočí Alex.
Kývnu na souhlas. Pořád to pro mě neni moc zajímavé téma.
"Tak už jí nechce ježiš. Nevšimli jste si, že tu je druhý den a už jí to tu omrzuje? Pořád na ní máte nějaký trapný otázky. Zkuste se zamyslet jak by asi bylo vám ne?" přijde od vedlejší lavice k nám blíž Veronica. Přestanu dýchat. Opravdu se mě teď zastala?
"Pozoor! Pani Úžasná se připojila ke konverzaci" sakrasticky se na ní zašklebila Mary. Doufám, že z toho nevznikne hádka. Poznala jsem, že Mary neni jedna z těch co by si nechali všechno líbit a pro pár hořkých slov taky nejde moc daleko.
"Oh, sklapni! Radši se nad sebou konečně zamysli" řekla úplně vklidu Veronica.
"Proč bych měla? Já přece nejsem TY!" Mary začínala pomalu rudnout.
"JÁ tady nenutim chudáka novou holku, aby se mi tu svěřovala s totálně všema blbostma co se ti honí v tvojí střeštěný palici!" zaťukala si na čelo Vé. Začínalo mi pomalu docházet, že už tu ani tak moc nejde o mě...
"Za to ty by ses nám možná ráda svěřila. Hmm? Tak povídej jakej je Tom Kaulitz v posteli?" zvedla jsem nechápavě pohled nad tim co se tu teď odehrává.
"Nechtěj být ještě víc trapná" otočila se Veronica a odešla pryč.
Zavládlo ticho a pomalu se všichni otočili na mě.
"Co je?" nechápala jsem.
"No co, tak už to slyšela" mávla rukou Mary a odešla pryč.
Na mojí záchranu zazvonilo na hodinu a všichni se rozprchli do svých lavic.
------------------------------------
"Kristin co se teď prosimtě děje?" doběhla jsem jí cestou na oběd.
"No teď je oběd, potom máme hodinu volno a potom 2 hodiny tělák"
"Jéé" zabručela jsem.Kristin se usmála a společně jsme šly na oběd. Nechaly jsme si věci v šatně a šly si stoupnout do řady..
Pro moje štěstí už byl stůl naší třídy plný a tak jsem řekla, že mi to vůbec nevadí a radši jsem si sedla sama ke stolu.
"Můžu se k tobě přidat? Díky" jemný hlas mě probral z přemýšlení. Když jsem se podívala před sebe nevěřila jsem svým očím. Veronica si sedla naproti mě a čekala, že se nějak vyjádřim. Kývla jsem, že může sedět u mě, i když jsem nechápala proč...
Na druhou stranu jsem byla ráda. Po tom co jsem dneska slyšela moje touha poznat jí byla ještě větší.
"Takže... předpokládám..." promluvila tichym a trochu výsměšnym hlasem. Přitom se přehrabovala ve svém jídle a spíše to mělo efekt, jakoby si mluvila sama se sebou.
"...předpokládám,že ti Mary o mě už něco řekla..." zvedla pohled a pokřiveně se usmála.
Pokrčila jsem rameny.
"Ani ne.. jenom..." ne tohle je nevhodný řikat.
"Jenom co?" zvedla obočí a její úsměv se ještě zvětšil. Musí vědět, že Mary by o ní neřekla nic hezkýho a přesto to vypadá jako kdyby měla radost...
"Jenom jsem jí slyšela řikat, že... musíš být dobrá, když si tě vydržujou slavný" pokrčila jsem rameny a pohled zabodla do svého talíře. Cítila jsem se tak trapně.
"Ona je tak milá.." začala se smát. Nechápavě jsem se pro sebe zamračila a podívala se na ní pohledem, který značil moji nechápavost.
"Lichotí mi, že to řiká, ale jenom chci, aby bylo jasno... já nic s Tomem Kaulitzem nemam" usmála se. Pokrčila jsme rameny, že mi to je jedno.
"Takže.. kdyby ti ještě o mě řekli nějaké další pomluvy radši tomu ani nevěř!" mrkla na mě. Zvedla svůj téměř nedotčený tác s jídlem a odešla pryč. Nechápavě jsem zůstala sedět.
Co tohle mělo znamenat?

"You believe in happy end"- 2.díl

17. července 2010 v 9:02 | Verýs |  "You believe in happy end"
2.DÍL-PODIVÍN

Už jsem nemohla vydržet sedět doma. Claudie se mě snažila přemluvit, abych jela s ní nakupovat, protože podle ní mam šíleně malej šatník. Razantně jsem odmítla s tím, že nakupování mě stejně nikdy nebavilo a musela jsem jí slíbit, že mi může popřípadě něco přivézd. Mark je v práci.. to neni nic zvláštního. Vždy jsem slyšela o workoholicích, ale ve zkutečnosti to je něco jiného. Marka jsem neviděla 4 dny a to má svojí firmu v centru Hamburku.
Procházela jsem se po nedalekém sic rozlehlém parku. Bylo mi smutno ze všech mladých zamilovaných párů, maminek s kočárky a dokonce mě dojal i pohled na jakýsi pár, který by mi v klidu mohl dělat babičku s dědečkem, jak krmili u jezírka labutě.
Vyhledala jsem si místo o samotě na druhé straně jezera, která nebyla tak dokonale udržovaná. Rostla tu o něco vyšší tráva a cesty zde také byli ošklivější než jinde. Tady to byl pro mě ráj. Bez všech lidí jen já a mé myšlenky.
Jen já a moje máma.
Posadím se do trávy a pozoruji hladinu jezera. Dnes je krásný den, sluníčko příjemně svítí a mladá labutí rodina vyplula na projížďku přes jezero. Přemýšlím nad existencí dobra a zla. Jak by řekla moje máma, kdyby byla na živu "Na každou svini se jednou najde řezník". Ano... jednou..
Nechápu kam moje myšlenky opět směřují, ale jako vždy, zjišťuju, že jsem totální blázen, člověk který si nezaslouží existenci a je lidem nebezpečný svojí přítomností, protože snáší jenom neštěstí na druhé.
Snesla jsem neštěstí, tolik neštěstí a paradoxně to vždy odnesla moje matka.
Uplně poprvé, když jsem se narodila, jí bylo pouhých 17 let a moje babička jí tehdy vyhodila z domu, protože to bylo něco nepřípustného pro ni.
Podruhé, když si jako osamělá matka nedokázala najít práci a byly jsme první roky mého života závyslé na sociálních dávkách.
A naposledy.. docela nedávno... když jí ten kretén ožralej motorkář srazil, protože jsem jí přemluvila, aby jsme se šly večer projít.
Kdyby nebylo mě, bylo by to teď uplně jinak. Nikdo by se nemusel zbytečně trápit.
------------------------------------
Když se zapadající slunce začalo odrážet od hladiny jezera a tak mi začalo protivně svítit do očí, uvědomila jsem si, že je už dost pozdě na to, abych tady seděla sama.
Než jsem prošla celý (teď už poloprázdný park) zašlo sluníčko už uplně a celé okolí se zbarvilo do šedi.
Vypadalo to depresivně, ale co je nějaká šeď proti mím depresím!? Je to ubohé. Celý den bych mohla trávit obviňováním sama sebe, linčováním svého svědomí, ale nikdy bych nenašla odvahu vzít si život. Na to jsem moc velký srab a věřím, že tohle období jednou přejde. Nikdy nezmizí bolest ze ztráty nejmilovanějšího člověka, ale jednou se jí naučím potlačit. Budu schopná vnímat i jiné věci a budu schopná myslet i na něco jiného.
Nedoufám ale, že to bude brzy. Jsem na vše sama... do 50 bych mohla být "vyléčená"!
"Hou hou hou..." naskočila mi husí kůže z leknutí jaké mi připravil ten hlas za mnou. Za nic na světě se teď neotočím a půjdu dál. Oh, tak makej! Nabádá mě podvědomí.
"No tak.." jedna půlka mozku mi radila BĚŽ! a druhá mi radila MAKEJ!
Nikdy nebudu přemýšlivý člověk a tak jsem se i přes svůj děs otočila za sebe. Co se mi může stát žejo? Jsem už skoro u svého baráku.
"AHa" zašeptala jsem si pro sebe, když jsem pochopila, že slova co se za mnou ozývala nebyla na mě. Nýbrž na psa. Mladý kluk co šel za mnou a vedl dost nespokojenýho psa na vodítku vypadal trochu zvláštně. I když jsem mu neviděla do obličeje něco mě na něm zaujalo. Všiml si mého pohledu a zvedl ke mě pohled. Zpod kapuci svítili dvě velké oči se zvídavým pohledem.
Otočila jsem se zpátky a šla svoji cestou. Něco na tom klukovi musí být. Jak se na mě podíval..
Bylo v tom něco podivného. Něco co nabilo můj mozek alespoň  na chvíli něčim jinym než lítostí. Tohle dobrodružství se mi líbilo.
Počkala jsem nenápadně za brankou až projde kolem. Je už taková tma, že si mě ani nevšiml jak se krčím za keřem a pozoruji ho. V klidu prošel kolem, pískajíc si nějakou veselou melodii.
Vykoukla jsem za nim. Jaké překvapení, když jsem ho viděla zajít do domu vedle.
Takže ten zvláštní kluk je můj soused?
Se zvláštně uspokojeným pocitem jsem zašla do baráku.

"You believe in happy end"- 1.íl

17. července 2010 v 8:56 | Verýs |  "You believe in happy end"
1.DÍL- ANDĚL V LIDSKÉ PODOBĚ

Je to hnusnej pocit, když jdete poprvé do nového prostředí. U mě to je o to horší, že jsem v novém světě. Dřív jsme s matkou žili jako úplně obyčejní lidé. V obyčejném městě, čtvrti, domě.. s obyčejnými přáteli a žily svůj obyčejný život. 
Do nedávna jsem byla obyčejná Chelsea Mathersnová, žijíci v obyčejném Německém městě Hannover.
Můj život nabral otáčky o 180° když jedné tragické noci zemřela moje jediná, milující a chápavá maminka. Šlo vlastně o strašnou náhodu. Dodneška se ptám sama sebe na nezodpověditelnou otázku. Proč ona? Proč ne někdo jiný?
Dlouho se v celém Německu hledal pachatel, ale nebyli žádné důkazy a žádní svědci. Od té doby nenávidim motorkáře, motorky a opilce!
Jelikož jsem, ale žila jen s matkou musel se najít můj otec.. nakonec se našel. Ve vězení! Nedalo se už déle čekat a tak jsem byla svěřena do péče tety Claudie, nevlastní sestry mé matky. Teta mi nebyla zas tak cizí. Dřív jsme jí navštěvovaly, ale protože moje matka byla vždy moc hrdá nesnesla časté návštěvy u zazobané Claudie. Fakt, že jsme obyčejní lidé mě osobně nevadil, ale když přišlo na mou matku a tetu Claudii začalo peklo. Moje matka strašně žárlila, že po smrti mého dědečka (kterého jsem ani neměla možnost poznat) zdědila všechen jeho majetek Claudie. Jako by toho nebylo už tak dost málo, Claudie si našla velmi bohatého manžela a tak se nikdy při naší návštěvě u tety Claudie nemluvilo o děditství, dědečkovi a dokonce ani o penězích. Když se tohle vše pominulo byla matka a Claudie v dobrém vztahu a hodně si rozuměli i přes fakt, že moje matka byla o téměř 5 let starší než Claudie.
V této době tu žiji. V německém Hamburku u tety Claudie, jejího manžela Marka a s jejich zlatym retrívrem Blondie. Nastěhováním k tetě Claudii nabral můj život opět otáčky o 180°. Najednou už to nebyla obyčejná Chelsea Mahersová, polosyrotek, neznajíc svého otce, nýmbrž slečna Chelsea bydlící u tety a strýce v nejluxusnější čtvrti města, žijící si jen v samém přepychu a luxusu. I přesto.... můj život něco postrádá. Postrádá směr, kterým byla vždy má matka. Postrádá akci, kterou vždy byla moje matka a hlavně. postrádá člověka, kterého jsem měla vždy na světě nejraději.
Ale abych se zpět dostala zpět k novému prostředí.
Zatřesu lehce hlavou a rozhlídnu se lehce po zvědavých pohledech mé nové třídy v Hamburku. Paní učitelka mi dala několik minut, abych se představila sama třídě. 4 minuty jsem trávila opakováním si v hlavě co se stalo za poslední půlrok mého života.
"No.. takže... já jsem Chelsea. Bydlela jsem v Hannoveru a ode dneška budu chodit sem na gymnázium. To je asi vše co bych vám o sobě chtěla říct" lehké pokrčení ramen ze strany učitelky mi dá vědět, že si již můžu jít sednout.
A teď kam.
Znovu se rozhlídnu a rozhodnu se pro zadní lavici v prostřední řadě. Je totiž prázdná.
-----------------------------------
Nechápu tohle společenství. Jen co zazvoní přijdou ke mě 3 mile se tvářící holky.
"Ahoj" sedne si jedna na místo spolusedícího.
"Ahoj" zadrhnu se a koukám na ně nechápavě.
"Ehm.. já jsem Kristin" podá mi ruku ta co si sedla vedle mě. Nepatrně přikývnu, ale ruku jí nepodám.
"No já jsem Sandra a tohle Mary" dopředstaví se mi ty dvě.
"Já Chelsea" kývnu souhlasně.
"Jak se ti tu zatim líbí?" zeptá se mě hnědovlasá Mary.
"No.. hezký" zalžu a nahodim umělej úsměv.
"Jsi z Hannoveru? Odtamtaď je Ver-"začala větu blondýnka Sandra. Nevypadá moc inteligentně. Nesuď podle kabátu..
"Drž hubu" dloubne jí loktem do žeber Mary a přehodí si dlouhý lokny z jednoho ramene na druhý. Nechápavě pozdvihnu obočí a měřim si ty dvě.
"Je teď tělák?.. Asi by jsme měly už jít" řekne Mary. Usměje se a společně se Sandrou ochází.
"Tak pojď. Dneska taky necvičim tak si budem moc aspoň pokecat" pousměje se na mě Kristin a vede mě chodbami do tělocvičny.
Sedneme si na lavičky pro necvičící. Obě mlčíme. Vypadá to, že s Kristin si budu rozumět. Je stejně nenáročná na konverzaci jako já. Nejsem moc mluvka, ale když to na mě přijde nezavřu pusu. Což se od máminý smrti nestalo.
"Kde bydlíš?" kouknu se vedle sebe na Kristin. Není pochyb o úpřímnosti jejího úsměvu.
"V západní části" povzdychnu.
"Já taky. Vilová čtvrť viď" zasměje se. Bez úsměvu kývnu. Myšlenky mi prolítávají hlavou jako splašený roj včel. Stejně bodavé taky jsou. Jedna myšlenka na matčin úsměv = jedno bodnutí. Nevim kolik bodnutí dokážu ještě vydržet, ale takovéhle stavy, kdy nevim co se sebou dělat se mi stávají poslední dobou moc často. Vsadim se, že máma by mě řekla, aby myslela na něco jiného. Ale na co.. můj dosavadní život se vždy točil kolem ní. Je mi 17, byla jsem na jejím mateřském zázemí závyslá a utrpení spojené se ztrátou se nedá lehce popsat.
"Ehm.." odkašlala jsem si, aby mohla promluvit. Otočim svoje myšlenky někam jinam.
"Kristin? Co to mělo znamenat? To ve třídě. Jak Sandra něco řikat, ale Mary jí umlčela? CO to bylo?" byla jsem si jistá, že když se na ní podívám pozná, že mě to ale vůbec nezajímá.. ale potřebovala jsem nějak zabavit myšlenky a tak jsem držela hlavu skloněnou a myslela na vše možné co se dalo, jen ne na mámu.
"No.. Veronica. Vsadim se, že holky by nechtěly, abych to řikala.. ale.." nadechla se a zhluboka vydechla. Něco zajímavého? Zvedla jsem hlavu a pobídla jí, aby mluvil.
"Vidíš támhletu holku?" kývla na druhý konec lavičky, kde stála menší brunetka, až protivně krásná. Vždy jsem záviděla těmhle holkám. Sami od sebe krásný.. a když jsem si nenápadně prohlížela tuhle mohla jsem cítit jak se ve mě vaří žárlivost nad tou krásou. Nebyla zas tak moc extra. Ale byla opravdu krásná. Nebyla moc velká ani moc malá.. tipuju tak 165 cm. Hnědý rovný vlasy jí spadali na ramena a sestříhaná ofina jí lehce zakrývala kousek pravého oka. Měla na sobě jednoduchou volánkovou minisukni a šedivé tričko. Nedokázala jsem zařadit styl.. ale smíšenina barbie-sukně a sportovního trička byla prostě dokonalá.
"Kdo... to je?" zamrkala jsem a koukla zpět na Kristin.
"Veronica" řekla, jako by se tím vše vysvětlovalo.
"Víš, taky je tu nová.. stejně jako ty. Teda ona do naší třídy chodí už 3 roky, ale jaksi nenašla mezi holkama oblíbení. Její jediní přátelé na škole jsou kluci." dokážu si představit proč se s ní holky nebavěj- žárlivost.
"To je trochu drsný ne?" zvedla jsem obočí.
"No.. asi ti došlo, že na ní všechny strašně žárlí, protože neni kluk na škole co by jí nechtěl. Hlavně Mary to štve, protože než přišla Veronica byla nejhezčí holka na škole" ještěže tohle se mě nikdy netýkalo. Nejsem ani hezká ani ošklivá.. bohužel nezdědila jsem krásu mojí mámi, ale i přesto jsem už od mala slíchávala, že jsem nejkrásnější na celém světě.. pateticky mi to říkavala pouze máma.
"No a..." pokračovala Kristin a tak mě vytrhla z myšlenek, kterých jsem se chtěla bránit.
"...jako by nestačilo, že je krásná je ještě hodně chytrá, nejlepší sportovkyně roku a patří mezi výtvarníky třídy" anděl co se snesl na zem.
"Už chápu" kývnu, i když vůbec nechápu. To je to opravdu tak velká žárlivost co zastínila mozek holkám ze třídy, že tohodle anděla nedokáží snést?
"A navíc.. od jistý doby jí Mary nenávidí ještě víc.." zakroutila nešťastně Kristin hlavou.
"Jaký doby?" zvědavost je mocná čarodejnice.
"No.. už bych měla radši mlčet.."zakroutila hlavou. Smutně jsem si skousla ret. Takže odhalení se asi nedočkám..

Věk? (ne)řešíme 15.díl

7. července 2010 v 8:37 | Verýs |  Věk? (ne)řešíme
Je už později odpoledne. Aný, Lukas i Vítek už museli domu. Tom odjel chvíli před nima a tak jsem tu jenom s Billem a Suz, která leží a na plný pecky poslouchá písničky u sebe na posteli.
Billovi začal vybrovat mobil. Podíval se na displej a zamračil se..
TADY SE TELEFONOVAT NESMÍ! zamávala jsem mu s tabulkou před očima.
"Vsadim se, že na to nepřijou!" pousmál se a zvedl vybrující mobil. Poslouchala jsem úryvky toho co jsem slyšela Billa řikat...
<Myslim, že dneska už nemůžu!>
<xxx>
<Ano, je to pro mě důležitý>
<xxx>
<Řikal jsem ti, že je v nemocnici>
<xxx>
<Návštěvi už k ní směji>
<xxx>
<Budu do nemocnice chodit jak sám uznám za vhodný. Nějaký fotografové mě doopravdy netrápí. Zvlášť, když nevědi o co jde>
<xxx>
<Jsem si absolutně jistý co řikám>
<xxx>
<Dobře. Zítra přijdu, ale nechápu co chceš řešit. Všechno máme natočený a žádný nový písničky jsem nesložil>
<xxx>
<Ani ani nikdo jiný nesložil žádnou písničku. Tím jsem si jistej>
<xxx>
<Najednou se nezajímám o kapelu? Co to je za blbost?>
<xxx>
<Chápeš, že po 4 dnech nám prostě nestačí nějaká blbá hodina?>
<xxx>
<Řikám ti to co je pravda. Je jenom tvůj problém, že se ti to nelíbí>
<xxx>
<Dobře. Zítra.. čau>
Dal si mobila zpátky do kapsy a přišel zpěk ke mě.
Máš kvůli mě problém zamračila jsem se
"Ne,nemám. David je jenom hodně natvrdlej! Všechno je v pořádku" usmál se a sedl si zpět vedle mě.
Možná má pravdu.. zamyslela jsem se nad tim. Možná až moc....
"V čem?" nechápavě mě pozoroval. Koukla jsem se mu do očí a chytla ho za ruku..
V tom, že bys tu neměl být. Někdo tě vyfotí a potom budeš měsíc vysvětlovat co jsi dělal v nemocnici. Nedej bohu, že by se někdo dozvěděl, že chodíš za mnou!
"Proč to řikáš tak..." hledal správný slovo..
"-...nevim. Tak jako, kdyby to bylo něco špatnýho!" dořekl a koukl se mi do očí. Poznala jsem, že v nich hledá odpověď.
V jistym slova smyslu to špatný je.. mě je teprve 14 a tobě je 20!!
"Zase řešíš věk? Myslel jsem, že jsem se dohodli, že to řešit nebudeme, dokud si budeme rozumět a mít se stejně rádi" pohladil mě po tváři. Snaží se mi akorát odvést pozornost někam jinam...
Já to nechci řešit. Ale je to tak...!
"Ale..-" chtěl mi opět odporovat, ale do pokoje vešla Kaila, taky jedna z našich sesterských kámošek.
"Tak jsem slyšela, že taky má už někdo povolený návštěvy a vzal to ve velkém stylu" zasmála se a projížděla očima Billa. Bylo mi to nepříjemný.. jak na něj kouká div nevytáhne mobil a nevyfotí si ho, ale mlčela jsem. Co jinýho bych měla dělat, když mluvit nesmim.
"Slyšela? Rozkřiklo se to?" viděla jsem na Billovi jak trochu zbledl. Asi mu neni tak lhostejný jestli ho někdo vyfotí nebo ne..
"Blbě jsem to řekla... Už někdy před 2 týdnama jsem měla menší halušky, dneska jsem viděla odcházet nezahalenýho Toma Kaulitze, tak jsem si řekla, že halušky to asi nejsou a prostě jsem byla zvědavá" zazubila se.
"Aha.." kývnul jenom Bill. Moje podrážděnost trochu opadla, když jsem viděla, že jí nebere víc než jenom nějakou trochu otravnou sestričku.
"Nepodepsal by ses mi teda, prosim?" zamrkala a zazubila se. Znovu
"Ale jo" kývl Bill a narovnal se na posteli.
Kaila se zatvářila trochu zklamaně, když jí podepsal jakýsi papír a podal jí ho. Nevim co čekala =D ... radši ned tim ani nepřemýšlim. Kaila odešla a opět jsme byli v pokoji jenom já,Bill a Suzie, která asi usnula.