close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"You believe in happy end"- 1.íl

17. července 2010 v 8:56 | Verýs |  "You believe in happy end"
1.DÍL- ANDĚL V LIDSKÉ PODOBĚ

Je to hnusnej pocit, když jdete poprvé do nového prostředí. U mě to je o to horší, že jsem v novém světě. Dřív jsme s matkou žili jako úplně obyčejní lidé. V obyčejném městě, čtvrti, domě.. s obyčejnými přáteli a žily svůj obyčejný život. 
Do nedávna jsem byla obyčejná Chelsea Mathersnová, žijíci v obyčejném Německém městě Hannover.
Můj život nabral otáčky o 180° když jedné tragické noci zemřela moje jediná, milující a chápavá maminka. Šlo vlastně o strašnou náhodu. Dodneška se ptám sama sebe na nezodpověditelnou otázku. Proč ona? Proč ne někdo jiný?
Dlouho se v celém Německu hledal pachatel, ale nebyli žádné důkazy a žádní svědci. Od té doby nenávidim motorkáře, motorky a opilce!
Jelikož jsem, ale žila jen s matkou musel se najít můj otec.. nakonec se našel. Ve vězení! Nedalo se už déle čekat a tak jsem byla svěřena do péče tety Claudie, nevlastní sestry mé matky. Teta mi nebyla zas tak cizí. Dřív jsme jí navštěvovaly, ale protože moje matka byla vždy moc hrdá nesnesla časté návštěvy u zazobané Claudie. Fakt, že jsme obyčejní lidé mě osobně nevadil, ale když přišlo na mou matku a tetu Claudii začalo peklo. Moje matka strašně žárlila, že po smrti mého dědečka (kterého jsem ani neměla možnost poznat) zdědila všechen jeho majetek Claudie. Jako by toho nebylo už tak dost málo, Claudie si našla velmi bohatého manžela a tak se nikdy při naší návštěvě u tety Claudie nemluvilo o děditství, dědečkovi a dokonce ani o penězích. Když se tohle vše pominulo byla matka a Claudie v dobrém vztahu a hodně si rozuměli i přes fakt, že moje matka byla o téměř 5 let starší než Claudie.
V této době tu žiji. V německém Hamburku u tety Claudie, jejího manžela Marka a s jejich zlatym retrívrem Blondie. Nastěhováním k tetě Claudii nabral můj život opět otáčky o 180°. Najednou už to nebyla obyčejná Chelsea Mahersová, polosyrotek, neznajíc svého otce, nýmbrž slečna Chelsea bydlící u tety a strýce v nejluxusnější čtvrti města, žijící si jen v samém přepychu a luxusu. I přesto.... můj život něco postrádá. Postrádá směr, kterým byla vždy má matka. Postrádá akci, kterou vždy byla moje matka a hlavně. postrádá člověka, kterého jsem měla vždy na světě nejraději.
Ale abych se zpět dostala zpět k novému prostředí.
Zatřesu lehce hlavou a rozhlídnu se lehce po zvědavých pohledech mé nové třídy v Hamburku. Paní učitelka mi dala několik minut, abych se představila sama třídě. 4 minuty jsem trávila opakováním si v hlavě co se stalo za poslední půlrok mého života.
"No.. takže... já jsem Chelsea. Bydlela jsem v Hannoveru a ode dneška budu chodit sem na gymnázium. To je asi vše co bych vám o sobě chtěla říct" lehké pokrčení ramen ze strany učitelky mi dá vědět, že si již můžu jít sednout.
A teď kam.
Znovu se rozhlídnu a rozhodnu se pro zadní lavici v prostřední řadě. Je totiž prázdná.
-----------------------------------
Nechápu tohle společenství. Jen co zazvoní přijdou ke mě 3 mile se tvářící holky.
"Ahoj" sedne si jedna na místo spolusedícího.
"Ahoj" zadrhnu se a koukám na ně nechápavě.
"Ehm.. já jsem Kristin" podá mi ruku ta co si sedla vedle mě. Nepatrně přikývnu, ale ruku jí nepodám.
"No já jsem Sandra a tohle Mary" dopředstaví se mi ty dvě.
"Já Chelsea" kývnu souhlasně.
"Jak se ti tu zatim líbí?" zeptá se mě hnědovlasá Mary.
"No.. hezký" zalžu a nahodim umělej úsměv.
"Jsi z Hannoveru? Odtamtaď je Ver-"začala větu blondýnka Sandra. Nevypadá moc inteligentně. Nesuď podle kabátu..
"Drž hubu" dloubne jí loktem do žeber Mary a přehodí si dlouhý lokny z jednoho ramene na druhý. Nechápavě pozdvihnu obočí a měřim si ty dvě.
"Je teď tělák?.. Asi by jsme měly už jít" řekne Mary. Usměje se a společně se Sandrou ochází.
"Tak pojď. Dneska taky necvičim tak si budem moc aspoň pokecat" pousměje se na mě Kristin a vede mě chodbami do tělocvičny.
Sedneme si na lavičky pro necvičící. Obě mlčíme. Vypadá to, že s Kristin si budu rozumět. Je stejně nenáročná na konverzaci jako já. Nejsem moc mluvka, ale když to na mě přijde nezavřu pusu. Což se od máminý smrti nestalo.
"Kde bydlíš?" kouknu se vedle sebe na Kristin. Není pochyb o úpřímnosti jejího úsměvu.
"V západní části" povzdychnu.
"Já taky. Vilová čtvrť viď" zasměje se. Bez úsměvu kývnu. Myšlenky mi prolítávají hlavou jako splašený roj včel. Stejně bodavé taky jsou. Jedna myšlenka na matčin úsměv = jedno bodnutí. Nevim kolik bodnutí dokážu ještě vydržet, ale takovéhle stavy, kdy nevim co se sebou dělat se mi stávají poslední dobou moc často. Vsadim se, že máma by mě řekla, aby myslela na něco jiného. Ale na co.. můj dosavadní život se vždy točil kolem ní. Je mi 17, byla jsem na jejím mateřském zázemí závyslá a utrpení spojené se ztrátou se nedá lehce popsat.
"Ehm.." odkašlala jsem si, aby mohla promluvit. Otočim svoje myšlenky někam jinam.
"Kristin? Co to mělo znamenat? To ve třídě. Jak Sandra něco řikat, ale Mary jí umlčela? CO to bylo?" byla jsem si jistá, že když se na ní podívám pozná, že mě to ale vůbec nezajímá.. ale potřebovala jsem nějak zabavit myšlenky a tak jsem držela hlavu skloněnou a myslela na vše možné co se dalo, jen ne na mámu.
"No.. Veronica. Vsadim se, že holky by nechtěly, abych to řikala.. ale.." nadechla se a zhluboka vydechla. Něco zajímavého? Zvedla jsem hlavu a pobídla jí, aby mluvil.
"Vidíš támhletu holku?" kývla na druhý konec lavičky, kde stála menší brunetka, až protivně krásná. Vždy jsem záviděla těmhle holkám. Sami od sebe krásný.. a když jsem si nenápadně prohlížela tuhle mohla jsem cítit jak se ve mě vaří žárlivost nad tou krásou. Nebyla zas tak moc extra. Ale byla opravdu krásná. Nebyla moc velká ani moc malá.. tipuju tak 165 cm. Hnědý rovný vlasy jí spadali na ramena a sestříhaná ofina jí lehce zakrývala kousek pravého oka. Měla na sobě jednoduchou volánkovou minisukni a šedivé tričko. Nedokázala jsem zařadit styl.. ale smíšenina barbie-sukně a sportovního trička byla prostě dokonalá.
"Kdo... to je?" zamrkala jsem a koukla zpět na Kristin.
"Veronica" řekla, jako by se tím vše vysvětlovalo.
"Víš, taky je tu nová.. stejně jako ty. Teda ona do naší třídy chodí už 3 roky, ale jaksi nenašla mezi holkama oblíbení. Její jediní přátelé na škole jsou kluci." dokážu si představit proč se s ní holky nebavěj- žárlivost.
"To je trochu drsný ne?" zvedla jsem obočí.
"No.. asi ti došlo, že na ní všechny strašně žárlí, protože neni kluk na škole co by jí nechtěl. Hlavně Mary to štve, protože než přišla Veronica byla nejhezčí holka na škole" ještěže tohle se mě nikdy netýkalo. Nejsem ani hezká ani ošklivá.. bohužel nezdědila jsem krásu mojí mámi, ale i přesto jsem už od mala slíchávala, že jsem nejkrásnější na celém světě.. pateticky mi to říkavala pouze máma.
"No a..." pokračovala Kristin a tak mě vytrhla z myšlenek, kterých jsem se chtěla bránit.
"...jako by nestačilo, že je krásná je ještě hodně chytrá, nejlepší sportovkyně roku a patří mezi výtvarníky třídy" anděl co se snesl na zem.
"Už chápu" kývnu, i když vůbec nechápu. To je to opravdu tak velká žárlivost co zastínila mozek holkám ze třídy, že tohodle anděla nedokáží snést?
"A navíc.. od jistý doby jí Mary nenávidí ještě víc.." zakroutila nešťastně Kristin hlavou.
"Jaký doby?" zvědavost je mocná čarodejnice.
"No.. už bych měla radši mlčet.."zakroutila hlavou. Smutně jsem si skousla ret. Takže odhalení se asi nedočkám..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama