2.DÍL-PODIVÍN
Už jsem nemohla vydržet sedět doma. Claudie se mě snažila přemluvit, abych jela s ní nakupovat, protože podle ní mam šíleně malej šatník. Razantně jsem odmítla s tím, že nakupování mě stejně nikdy nebavilo a musela jsem jí slíbit, že mi může popřípadě něco přivézd. Mark je v práci.. to neni nic zvláštního. Vždy jsem slyšela o workoholicích, ale ve zkutečnosti to je něco jiného. Marka jsem neviděla 4 dny a to má svojí firmu v centru Hamburku.
Procházela jsem se po nedalekém sic rozlehlém parku. Bylo mi smutno ze všech mladých zamilovaných párů, maminek s kočárky a dokonce mě dojal i pohled na jakýsi pár, který by mi v klidu mohl dělat babičku s dědečkem, jak krmili u jezírka labutě.
Vyhledala jsem si místo o samotě na druhé straně jezera, která nebyla tak dokonale udržovaná. Rostla tu o něco vyšší tráva a cesty zde také byli ošklivější než jinde. Tady to byl pro mě ráj. Bez všech lidí jen já a mé myšlenky.
Jen já a moje máma.
Posadím se do trávy a pozoruji hladinu jezera. Dnes je krásný den, sluníčko příjemně svítí a mladá labutí rodina vyplula na projížďku přes jezero. Přemýšlím nad existencí dobra a zla. Jak by řekla moje máma, kdyby byla na živu "Na každou svini se jednou najde řezník". Ano... jednou..
Nechápu kam moje myšlenky opět směřují, ale jako vždy, zjišťuju, že jsem totální blázen, člověk který si nezaslouží existenci a je lidem nebezpečný svojí přítomností, protože snáší jenom neštěstí na druhé.
Snesla jsem neštěstí, tolik neštěstí a paradoxně to vždy odnesla moje matka.
Uplně poprvé, když jsem se narodila, jí bylo pouhých 17 let a moje babička jí tehdy vyhodila z domu, protože to bylo něco nepřípustného pro ni.
Podruhé, když si jako osamělá matka nedokázala najít práci a byly jsme první roky mého života závyslé na sociálních dávkách.
A naposledy.. docela nedávno... když jí ten kretén ožralej motorkář srazil, protože jsem jí přemluvila, aby jsme se šly večer projít.
Kdyby nebylo mě, bylo by to teď uplně jinak. Nikdo by se nemusel zbytečně trápit.
------------------------------------
Když se zapadající slunce začalo odrážet od hladiny jezera a tak mi začalo protivně svítit do očí, uvědomila jsem si, že je už dost pozdě na to, abych tady seděla sama.
Než jsem prošla celý (teď už poloprázdný park) zašlo sluníčko už uplně a celé okolí se zbarvilo do šedi.
Vypadalo to depresivně, ale co je nějaká šeď proti mím depresím!? Je to ubohé. Celý den bych mohla trávit obviňováním sama sebe, linčováním svého svědomí, ale nikdy bych nenašla odvahu vzít si život. Na to jsem moc velký srab a věřím, že tohle období jednou přejde. Nikdy nezmizí bolest ze ztráty nejmilovanějšího člověka, ale jednou se jí naučím potlačit. Budu schopná vnímat i jiné věci a budu schopná myslet i na něco jiného.
Nedoufám ale, že to bude brzy. Jsem na vše sama... do 50 bych mohla být "vyléčená"!
"Hou hou hou..." naskočila mi husí kůže z leknutí jaké mi připravil ten hlas za mnou. Za nic na světě se teď neotočím a půjdu dál. Oh, tak makej! Nabádá mě podvědomí.
"No tak.." jedna půlka mozku mi radila BĚŽ! a druhá mi radila MAKEJ!
Nikdy nebudu přemýšlivý člověk a tak jsem se i přes svůj děs otočila za sebe. Co se mi může stát žejo? Jsem už skoro u svého baráku.
"AHa" zašeptala jsem si pro sebe, když jsem pochopila, že slova co se za mnou ozývala nebyla na mě. Nýbrž na psa. Mladý kluk co šel za mnou a vedl dost nespokojenýho psa na vodítku vypadal trochu zvláštně. I když jsem mu neviděla do obličeje něco mě na něm zaujalo. Všiml si mého pohledu a zvedl ke mě pohled. Zpod kapuci svítili dvě velké oči se zvídavým pohledem.
Otočila jsem se zpátky a šla svoji cestou. Něco na tom klukovi musí být. Jak se na mě podíval..
Bylo v tom něco podivného. Něco co nabilo můj mozek alespoň na chvíli něčim jinym než lítostí. Tohle dobrodružství se mi líbilo.
Počkala jsem nenápadně za brankou až projde kolem. Je už taková tma, že si mě ani nevšiml jak se krčím za keřem a pozoruji ho. V klidu prošel kolem, pískajíc si nějakou veselou melodii.
Vykoukla jsem za nim. Jaké překvapení, když jsem ho viděla zajít do domu vedle.
Takže ten zvláštní kluk je můj soused?
Se zvláštně uspokojeným pocitem jsem zašla do baráku.