Srpen 2010

s klukama je hold trápení 13.díl

12. srpna 2010 v 10:08 | Verýs |  S klukama je hold trápení
Ležíme s Billem na gauči. On opřený zády a já mezi jeho nohama opírající se o jeho hruď. Tom sedí v křesle. Jí popcorn a hlasitě si stěžuje na nekvalitu filmu, který on sám vybral. Začínám u toho už pomalu klimbat. Poslední dny jsem vůbec nic nedělala a stejně se cítím zatraceně unavená.
"Kim?" zeptá se potichu Bill a nahlíží na mě.
"Hmm?" snažim se nechat svoje oči otevřený, ale je to až moc těžký.
"Pojď spát" usměv v Billově hlase, když se za mnou zvedá a pomáhá mi na nohy.
"Dobrou Tome" řeknu polomrtvě. Naplno se opřu o Billa a nechám se jím poslepu dovézd do pokoje.
Cejtim, když se blížíme k posteli. Nechám působit zemskou gravitaci, abych spadla do mekkých polštářů a peřin.
"Zlato, nemůžeš spát v oblečení" zasměje se potichu Bill.
"Ale jo můžu" pousměju se. Stále se zavřenýma očima kopnu do peřiny po sebou, aby se shrnula a já ji mohla přehodit přes sebe. Zdálo se to, ale jako moc silná akce a můj rozespalej podbřišek na to reagoval silnym píchnutim.
"uH.." vydechnu. Rázem sedím a držím si rukou břicho.
"Co je? Co se děje?" přiskočí na postel Bill.
Zakroutím slabě hlavou a pousměju se.
"Už nic. Jenom moc akce." přiznám a pousměji se.
"Je vše v pořádku? Jsi si jistá, že to je normální?" v očích mu blískne starost.
"Vše je v nejvyšším pořádku. Neboj se.." pohladim ho po tváři. Kývne na souhlas, i když vrázka z jeho čela namizí. Rozhodnu se to neřešit. Převléknu se do velkého trika a lehnu si k Billovi.
"Proč ho pořád nosíš?" zašeptá. Myslela jsem, že už spí.
"Co nosim?" nechápu.
"Tomovo triko" zasměje se a otevře oči.
"Já nevim je velký a dobře se v něm spí.. budu ho moct nosit až budu velká jak almara!" 
"Nemyslim si ,že to přijde"rozesměje se.
"Myslim, že jo.. viděl jsi ségru, když byla těhotná.. vypadala jak Golem!"
"Ty a tvoje sestra jsme v zásadě někdo uplně jinej"
"Stejně se nevyhnu tomu, že ztlousnu" zasměju se.
"Ok, jdem spát?"
Usměju se a kývnu. Dáme si pusu a já spokojeně zavřu oči..
Jdem spát.

"You believe in happy end"- 4.díl

12. srpna 2010 v 9:28 | Verýs |  "You believe in happy end"
4.DÍL- PARŤÁK

"NATASHA, MARION, VERONICA, SASHA A CHELSEA MÁTE TO JISTÉ! OSTATNÍM DĚKUJI MŮŽETE JÍT UŽ DOMU" zakřičel učitel tělocviku.
Konečně tohle 2 hodinové mučení končí. Veronica na mě od oběda nepromluvila, pořád mi vrtá hlavou co mi chtěla zdělit tim krátkym rozhovorem.
Navíc nejsem očividně ve formě a učitel mě právě vybral, že pojedu na závody.
"Chelseo, jsi dobrá.. jak dlouho, že tu jsi?" zeptal se mě učitel.
"Druhý den" zasměju se udýchaně.
"Jak jsi si vedla ve sportu na bývalé škole?"
"No byla jsem akorát v basketballovém týmu. S atletikou nemam žádné zkušenosti" pokrčím rameny.
"Stejně tě beru. Jsi dobrá dálkařka. Myslíš, že zvládneš 1200m?" zděsila jsem se.
"Kdy jsou ty závody?"
"Pozítří!" zděsila jsem se ještě více.
"Oh.. no to nevim.." skousnu si ret.
"Musíš to natrénovat. Dyštak se domluv s Veronicou nebo Natashou to jsou naše nejlepší běžkyně"
"Díky" kývnu a odcházim do šatny.

"A-ahoj" koktavě pozdravim Veronicu. Čekala jsem, že přijdu do šatny poslední a nikdo tu už nebude, ale ona tu sedí. sic oblíknutá do normálního oblečení..
"Tak co ti řikal?" podívala se na mě neutrálně.
"No jenom, že mě vezme na závody a že mám začít trénovat na 1200metrů" zaxichtim se při tý představě a začnu se převlíkat.
"Možná budeš potřebovat parťáka. Slyšela jsem, že bydlíš v západnim městě. Já v podstatě taky.." kývne a usměje se.
"No to je milé.. ale.."
"Rozmysli si to jo? Dneska jdeme běhat tak, když budeš mít zájem klidně se k nám přidej. V 7 v Halle park. Zatim ahoj" zvedla se a než jsem stačila něco říct byla pryč.
Rychle jsem se dopřevlíkla a mazala domu.

Rozhodla jsem se, že jsem příliž zvědavá na to, abych dokázala sedět sama v baráku a nic nedělat.
"Ahoj Chel, ty už jsi doma?" překvapila mě svojí přítomností Claudie.
"Ahoj, jo jsem" přikývnu za běhu a po schodech mířim do svého pokoje.
Začnu rozhazovat věci po pokoji, jak se snažim rychle převléknout do obyčejných tepláků a mikiny.
"Kam jdeš?" stojí teta mezi futry dveří a sleduje moje počínání.
"S jednou holkou.. běhat!"vyhrknu, proběhnu kolem ní.
V kuchyni se rychle napiji a už zase letím do chodby se obout.
"Tak se měj" zavolá za mnou ještě Claudie.
Naštěstí to nemám doparku tak daleko a i když jdu pozdě stihnu tam ještě Veronicu.
"Ahoj.. ani jsem už nečekala, že přijdeš, nicméně jsem ráda, že jsi tu" přivítala se semnou Veronica.
"Promiň, že jdu pozdě" omluvně se pousměju.
"Ale to nic.. tak jdem na to?" kývnu na souhlas. Trochu se protáhneme a dáme si kolečko přes park

Nikdy předtím jsem si ani nepředstavila jak tenhle park je velikej. Mam pocit, že vyplivnu plíce ..
"Nesednem si na chvíli?" navrhnu a ukážu na lavičku.
"KLidně" pokrčí rameny a sedneme si. Vydýchávám vzduch z toho co dřív byli plíce a snažim se co nejdřív úveds do původního stavu.
"Můžu mít otázku?" zvednu hlavu a čekám na tu otázku.
"No.. asi to neni zrovna vybraná otázka, ale.. vždycky jsi taková zamlklá. Víš.. nezlob se,.. ale přijdeš mi taková hrozně zastrčená... a přitom jako by tvoje druhý já hlásalo, jak strašně splečenský člověk jsi.. prostě.. lámalo mi to hlavu" great! Teď jako by se stesk, bolest, lítost a sebeponižování 3x zvětšino.
"No..." odkašlala jsem si  "dřív jsem taková nebyla. Ale momentálně mi víc vyhovuje, když si mě nikdo nevšímá" pravý důvod je ale spíš ten, že nechci být středem pozornosti a nechci, aby všichni věděli, že jsem se sem přistěhovala jenom proto, že mi umřela máma.
"Aha, aha.." kývla zamyšleně.
Zakoukala jsem se do země a až po dlouhý chvíli jsem promluvila znova..
"Asi už půjdu domu. Jinak děkuju, že jsi mi to dneska nabídla.." zvednu se a pokusim se o věrohodnej úsměv.
"Jo dobře.. tak se měj" zvedne se taky a s úsměvem odchází na druhou stranu než já.
Chvíli omámeně a zamyšleně stojim na místě, až se konečně proberu z tranzu a jdu taky domu..

Hlídačka psů 29.díl

11. srpna 2010 v 8:50 | Verýs |  Hlídačka psů
__________________ANGLIE- DEN DRUHÝ- PÁTEK______________
Dneska to vypadá na docela hezký den. Hlavně proto, že když jsem ráno odtáhla závěsy, oslnilo mě sluníčko tak, že jsem několikrát musela zamrkat, abych přestala vidět bílo.
Hned na to se začnu převlíkat, nehodlám promarnit ani minutu zalezlá, když je poprvé hezky.
Naštěstí celej dům ještě spal, tak jsem nemusela podávat důvody, proč jdu ven a prostě jenom vypálila ze dveří jako raketa.
-----------------------------------
Procházení mezi tipicky anglickými cihlovými domky je sice hezký, ale mam pocit, že umrznu. Sluníčko sice svítí, ale jenom tak, aby se neřeklo. A nějak odtušuji, že budu pěkně nachcípaná.
Přišla jsem do domu.. a jak koukám polovina lidí už je vzhůru.
"Ahoj" pozdravila jsem Valerii v kuchyni.
"Ahoj, byla jsi venku?" prohlídne si mě od hlavy až k patě.
"Jo jo byla." kývnu a vezmu si z mísy banán.
"V pokoji ti pořád zvonil mobil" zavolala za mnou, když už jsem byla na cestě do schodů.
Mobil-> BILL!!!
Vyběhla jsem zbývající schody rychlostí blesku. Lehla jsem si na postel a štrachala po mobilu. Naštěstí mi zase začal volat.

"Halo?"
>Ahoj Mishi
"Mami?"
>kohopak jsi čekala?
"No.. ne.. nic.. teda.. nikoho."
>Dobře, nebudu tě dlouho zdržovat, jenom se chci zeptat jak se tam máš
"Docela dobré. Všechno ti řeknu až doma dobře?"
>Dobře, dobře. Tak si tam ty 2 dny ještě užij a pozdravuj otce.
"Bud. Pa mami"

Achjo, tak nakonec to nebyl Bill, ale máma. Kouknu na tu spoustu nepřijatých hovorů. Všechny od mámi.
Tak si zase zvednu z postele a jdu se převléknout do tepláků a teplejší mikiny.
Lehnu si do postele a na dobu neurčitou se mi podaří zase usnout.

-ODPOLEDNE-
Probudí mě protivný zvuk na nočnim stolku.
Divné jak se moje téměř nejoblíbenější písnička může stát zvukem hrůzy. Achjo..
stěží se zvednu. Postupně zjišťuji, že mi je opravdu mizerně. Mám ucpaný nos, bolí mě v krku a bolesti hlavy jsem se taky nevyhla.

"CO?" zvednu naštvaně mobil. Ač vím podle melodie, že mi volá Bill.
>Ahoj,.. co se děje?
"Co by se mělo dít?" panebože, můj hlas zní fakt děsivě.
>Co? Zní fakt strašně jenom do telefonu a ještě jsi příjemná jak blechy v kožichu. Tak mi řekni co se děje?
"Je mi blbě a taky jsi mě vzbudil, tak se nediv, že jsem tak příjemná"
>Tak to nebudu radši rušit

Položil telefon dřív než jsem stihla něco říct. Naše první mezinárodní hádka.