4.DÍL- PARŤÁK
"NATASHA, MARION, VERONICA, SASHA A CHELSEA MÁTE TO JISTÉ! OSTATNÍM DĚKUJI MŮŽETE JÍT UŽ DOMU" zakřičel učitel tělocviku.
Konečně tohle 2 hodinové mučení končí. Veronica na mě od oběda nepromluvila, pořád mi vrtá hlavou co mi chtěla zdělit tim krátkym rozhovorem.
Navíc nejsem očividně ve formě a učitel mě právě vybral, že pojedu na závody.
"Chelseo, jsi dobrá.. jak dlouho, že tu jsi?" zeptal se mě učitel.
"Druhý den" zasměju se udýchaně.
"Jak jsi si vedla ve sportu na bývalé škole?"
"No byla jsem akorát v basketballovém týmu. S atletikou nemam žádné zkušenosti" pokrčím rameny.
"Stejně tě beru. Jsi dobrá dálkařka. Myslíš, že zvládneš 1200m?" zděsila jsem se.
"Kdy jsou ty závody?"
"Pozítří!" zděsila jsem se ještě více.
"Oh.. no to nevim.." skousnu si ret.
"Musíš to natrénovat. Dyštak se domluv s Veronicou nebo Natashou to jsou naše nejlepší běžkyně"
"Díky" kývnu a odcházim do šatny.
"A-ahoj" koktavě pozdravim Veronicu. Čekala jsem, že přijdu do šatny poslední a nikdo tu už nebude, ale ona tu sedí. sic oblíknutá do normálního oblečení..
"Tak co ti řikal?" podívala se na mě neutrálně.
"No jenom, že mě vezme na závody a že mám začít trénovat na 1200metrů" zaxichtim se při tý představě a začnu se převlíkat.
"Možná budeš potřebovat parťáka. Slyšela jsem, že bydlíš v západnim městě. Já v podstatě taky.." kývne a usměje se.
"No to je milé.. ale.."
"Rozmysli si to jo? Dneska jdeme běhat tak, když budeš mít zájem klidně se k nám přidej. V 7 v Halle park. Zatim ahoj" zvedla se a než jsem stačila něco říct byla pryč.
Rychle jsem se dopřevlíkla a mazala domu.
Rozhodla jsem se, že jsem příliž zvědavá na to, abych dokázala sedět sama v baráku a nic nedělat.
"Ahoj Chel, ty už jsi doma?" překvapila mě svojí přítomností Claudie.
"Ahoj, jo jsem" přikývnu za běhu a po schodech mířim do svého pokoje.
Začnu rozhazovat věci po pokoji, jak se snažim rychle převléknout do obyčejných tepláků a mikiny.
"Kam jdeš?" stojí teta mezi futry dveří a sleduje moje počínání.
"S jednou holkou.. běhat!"vyhrknu, proběhnu kolem ní.
V kuchyni se rychle napiji a už zase letím do chodby se obout.
"Tak se měj" zavolá za mnou ještě Claudie.
Naštěstí to nemám doparku tak daleko a i když jdu pozdě stihnu tam ještě Veronicu.
"Ahoj.. ani jsem už nečekala, že přijdeš, nicméně jsem ráda, že jsi tu" přivítala se semnou Veronica.
"Promiň, že jdu pozdě" omluvně se pousměju.
"Ale to nic.. tak jdem na to?" kývnu na souhlas. Trochu se protáhneme a dáme si kolečko přes park
Nikdy předtím jsem si ani nepředstavila jak tenhle park je velikej. Mam pocit, že vyplivnu plíce ..
"Nesednem si na chvíli?" navrhnu a ukážu na lavičku.
"KLidně" pokrčí rameny a sedneme si. Vydýchávám vzduch z toho co dřív byli plíce a snažim se co nejdřív úveds do původního stavu.
"Můžu mít otázku?" zvednu hlavu a čekám na tu otázku.
"No.. asi to neni zrovna vybraná otázka, ale.. vždycky jsi taková zamlklá. Víš.. nezlob se,.. ale přijdeš mi taková hrozně zastrčená... a přitom jako by tvoje druhý já hlásalo, jak strašně splečenský člověk jsi.. prostě.. lámalo mi to hlavu" great! Teď jako by se stesk, bolest, lítost a sebeponižování 3x zvětšino.
"No..." odkašlala jsem si "dřív jsem taková nebyla. Ale momentálně mi víc vyhovuje, když si mě nikdo nevšímá" pravý důvod je ale spíš ten, že nechci být středem pozornosti a nechci, aby všichni věděli, že jsem se sem přistěhovala jenom proto, že mi umřela máma.
"Aha, aha.." kývla zamyšleně.
Zakoukala jsem se do země a až po dlouhý chvíli jsem promluvila znova..
"Asi už půjdu domu. Jinak děkuju, že jsi mi to dneska nabídla.." zvednu se a pokusim se o věrohodnej úsměv.
"Jo dobře.. tak se měj" zvedne se taky a s úsměvem odchází na druhou stranu než já.
Chvíli omámeně a zamyšleně stojim na místě, až se konečně proberu z tranzu a jdu taky domu..